Réžia:
Franck KhalfounKamera:
Maxime AlexandreHudba:
RobHrajú:
Elijah Wood, Nora Arnezeder, Liane Balaban, America Olivo, Sammi Rotibi, Morgane Slemp, Genevieve Alexandra, Megan Duffy, Jan Broberg, Sal Landi (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Film Maniak je Jackem Rozparovačem 21. století odehrávající se v současném Los Angeles. Maniak je novým zpracováním kultovního filmu, který je mnohými označován za nejlepší thriller všech dob - intimní, obrazově odvážný, psychologicky komplexní a hluboce děsivý výlet do noční můry vraha a jeho obětí. (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Videá (6)
Recenzie (588)
Po dlouhou dobu jsem si film dost užíval, jakkoliv to zní zvrhle. A právě tak se dá definovat vlastně celý film. Způsob snímání, „atmoška“, vcelku psycho hudba (anebo naopak normální, ale zase v kontrastu s danou scénou, viz „Ave Maria“ pasáž), vyžívání se v brutalitě, krvi a nahotě, docela vymazlená práce maskérů a v popředí toho všeho hlavní hrdina s překvapivě slušně rozpracovanou psychologií (a minulostí), která diváka „skoro“ svádí k fandění (navíc, postupně si člověk plně uvědomuje, jak skvělým castingovým tahem bylo vybrání právě představitele Froda). V čem je tedy háček? Když pominu zbytečně vyhrocené vyústění výše zmíněné „Ave Maria“ pasáže, šlape film jako dobře promazaný stroj až do poslední cca čtvrthodinky. Pak už to jde s každou další minutou čím dál víc do háje a u scény na posteli jsem se už musel regulérně začít smát. Což mi ale přijde jako strašná škoda, když měl Maniak tak výborně „najeto“. Vzhledem k těm 3/4 filmu dávám ovšem ještě slabší 4*. ()
Dobře odvedená práce. Depresivní vizuál a především vynikající hudba (no kdo by nevzpomněl na Refna?) zajišťují čtvrtou hvězdu. Povedený moderní pohled na mé zamilované osmdesátky. Město a člověk. // S odstupem potvrzuji - zatím nejlepší soundtrack roku.// Tak jo, jeden z těch filmů, které s časem zrajou jako víno, takže po půl roce od kina a další projekci zvyšuju na 5*. ()
Cesta do hlubin maniakovy duše aneb skalpování je zase v kurzu. Jestli mě to mělo vyděsit; nevyděsilo. Jestli mně to mělo zhnusit pojídání čerstvých kuřecích křidýlek; nezhnusilo. Jestli mě to mělo šokovat; nešokovalo. Jestli mně to mělo pomoct pochopit rozervanou duši sériového vraha; nepomohlo. Jestli mě to mělo varovat; netrajdám po nočních ulicích v minisukni a na podpatcích. Jestli se mě to snažilo naučit řezat holky; pořád je radši přefiknu než rozřežu. Jedině, že by se mně to pokoušelo naznačit, abych si po téhle sekané dal ještě druhý film; protože to zabralo. Film s nápadem, ale bez poselství. P.S: Středník je krásný znamínko, tak jsem si řekl, že ho sem prostě nějak narvu. ()
Napätie, atmosféra, tajomno. Tieto prísady očakávam od trilerov, aj hororov v prvom rade. Maniak ich podáva, žiaľ, v značne riedkej forme. Všetko je od počiatku kryštalicky jasné, dôvod ukrývajúci sa v rodinnej histórii je obohraný a v tomto konkrétnom prípade aj nejasne príčinne súvisiaci. Spôsoby "zušľachťovania" obetí a figurálne panoptikum sú pôsobivé, príťažlivý je i spôsob nakrútenia. Forma, nech je akokoľvek pôsobivá ale nedokáže tromfnúť jednoduchučký dej, neobohatený žiadnym prekvapením. Tu by nepomohlo, ani keby mal vrah kameru zabudovanú priamo v mozgu. ()
Maniak podle mě odpovídá na jednu z těch velkých otázek kinematografie, co vlastně vyvolává ve filmech divácké emoce. Co přesně je spouští? Vzhledem k tomu, že filmy jsou v podstatě stroje na emoce, jelikož film je prodejem emocí a lístek do kina jejich koupí, je to dost zásadní otázka, na kterou se tvůrci i producenti často upínají. Odpověď zní, že emoce vyvolávají ve filmech hlavně lidské tváře a hudba. Všechno ostatní jsou jen podpůrný prostředky. Když si vezmete libovolný film a odstraníte z něj lidské tváře a hudbu, stane se takový film fakticky nepoužitelným. Platí to i pro jednotlivé scény, takže třeba automobilová honička bez hudby a prostřihů na obličeje závodníků přestane okamžitě fungovat. Maniak s tímhle faktem po celou stopáž dost výrazně pracuje, a to je na něm popravdě asi tak stokrát zajímavější než to, že to je remake, hraje tu Frodo, je to dělaný přes POV a producentem je francouzská značka Alexandre Aja. Celý ten film stojí v zásadě na tom, že tu je nějaký nehostinný studený město, z něhož vyrůstají jen tu a tam emoce v podobě tváří a hudby. Co se tváří týče, tak to není o hlavním hrdinovi, jehož letmý odhalení v několika málo případech představuje takový menší výbuch emocí, ale obecně prostě o tom, že tváře zprostředkovávají lidské reakce. Nelze tu nevzpomenout na Dreyerovu poznámku, že lidský obličej je krajina, která nás nikdy neomrzí. Vedle tváří se o emoce ve filmu retro synťáková hudba z osmdesátek připomínající práci Cliffa Martineze. Není žádným tajemstvím, že hudba působí na naše city a dovede nám změnit náladu a že obrazy samotné by bez hudby nikdy nefungovaly. Bez nápovědy v podobě hudby divák v zásadě neví, jak s tou kterou scénou naložit. Všechno ostatní v Maniakovi mimo tváří a hudby je ale dost krušný a nelítostný a moc emocí nevzbuzuje. Zejména se to dá říct o samotném městě, kde se příběh odehrává, který v sobě má něco z filmů Drive nebo Stud, tzn. takový ty supermoderní, současně ale poněkud umělý a prázdný megapole jako New York nebo Los Angeles, v tomhle případě ještě ke všemu snímaný digitální kamerou Red Epic, která celý ten neonově-kovový fetiš ještě o něco odžitovní. Město je v tomhle filmu evidentně zápornou postavou, což ale není zas tak překvapivý, jelikož představuje duši hlavní postavy, což je patrný i z odkazu na Kabinet doktora Caligariho, kde máme totéž, poněvadž zde expresionistický zevnějšek rovněž odpovídá nemocné duši hlavního hrdiny. Se světem hlavní postavy Maniaka je prostě něco zásadního v nepořádku. Respektive s obrazy, které ho obklopují, je něco v nepořádku. Maniak tudíž říká něco v tom smyslu, že obrazy sami jsou beze smyslu, tudíž do nich musejí filmaři napouštět emoce přes lidské tváře a přes hudbu. Není to tedy tak, jak se občas říká, že obrazy jsou vyprázdněné nebo povrchní. Situace je mnohem radikálnější – obrazy být naplněny ani nemohou. Obrazy sami jsou k nám zcela netečný a lhostejný, tudíž se neobejdou bez lidských tváří a bez hudby. Proto vždycky když nám třeba někdo podsouvá hezké obrázky přírody, měli bychom mít na paměti, že příroda je ve skutečnosti kruté divadlo, v němž všechna svítání, západy slunce a další „scénické triky“ tvoří jen pozadí pro permanentní vraždění na zemi, pod zemí, ve vzduchu i v moři. Maniak svým vizuálem zaměřeným na dokonalý, ale temný město ukazuje v podstatě totéž. Jediný emoce tu obstarávají lidské tváře a hudba. Zbytek je deprese. Je zároveň docela kuriózní, že na rozdíl od většiny hororů, které s opravdovým hororem a hrůzou nemají nic společného a jsou spíše zábavné, je tento skutečně nepříjemný, protože dosti zřetelně ukazuje, že být vrahem není zrovna dvakrát zábavné. A přesto má přísnější ratingy než většina zábavných hororů, které nijak odstrašující nejsou, natož aby filozofovaly o lhostejných a netečných obrazech. () (menej) (viac)
Galéria (59)
Fotka © IFC Midnight
Zaujímavosti (13)
- Figurína manažérky má iné vlasy, ako keď ju Frank (Elijah Wood) oskalpuje. (Carol Pifková)
- Film, který Frank (Elijah Wood) a Anna (Nora Arnezeder) sledují v kině, je Kabinet doktora Caligariho (1920). (Zdroj: ČSFD)
- Celé jméno hlavního hrdiny je Frank Zito (Elijah Wood). (Scelleton)
Reklama