Am Anfang war das Licht
In the Beginning There Was Light
Obsahy(1)
Režisér Straubinger se ve svém dokumentu snaží odpovědět na otázku reálnosti bretharianství, tedy možnosti žít bez jídla. Existuje? A pokud ano, je to cesta pro všechny nebo jen pro někoho ? Podle odhadu je na světě několik tisíc lidí, kteří dokáží žít bez jídla. Co je k tomu vede a co jim to přináší, na to odpovídají někteří z nich. (sator)
(viac)Recenzie (13)
Celkově dokument neodpověděl na otázku problému, což nelze tak snadno vysvětlit. Záleží na tom, jak moc jsou lidé spojeni s přírodou a meditováním, např. v Africe tam na to nemají čas, bojují o přežití a kvůli tomu i hladoví. Věřím zvlášť tomu Indovi, kterého vědci nechali nepřetržitě sledovat a potom byli bez sebe, když viděli ty výsledky. Jeho moč se zpátky vstřebávala do těla. To je nepochopitelné. Breathariánství je pro lidi, kteří mají kladný vztah k životu na téhle Zemi, rádi přijímají tu nejlepší energii do těla, nemají pro to určitou motivaci jako např. hubnutí, očista organizmu apod., měli předtuchu nebo vidění, které jim to ukázalo, že se memusí jíst ani pít. S tou vodou si tedy nejsem jistý, zda to skutečně lze. Ten němec na začátku pil ale vodu. Kór v teplých krajinách, kde jste opravdu vyprahlí. Jako pár těch lidí v Německu včetně Axela, jak si to vyzkoušelo, ale nakonec po 3. dnu se museli napít vody a byl to snad nejvíce ulevující okamžik, který kdy zažili. Podle mého názoru se bez vody opravdu žít nedá, ale zase tomu Indovi to nedělalo problémy. ()
Dříve si lidé mysleli, že je Země placatá a že na jejim konci je propast přímo do pekel. Dříve si lidé mysleli, že Země je středobodem všeho. Dříve si lidé mysleli, že nelze vylézt na Mount Everest bez kyslíku. Dříve... dnes si lidé myslí, že nelze žít bez jídla... sám na sobě často pozoruji, že nepotřebuju příjmat fyzickou potravu, že mě bohatě stačí energie příjmaná z přírody. Je to velmi zajímavé a člověk by neměl být pouze fyzický stroj bez myšlení, který pouze příjmá materiálno a nevnímá jiné podněty, než ty, které mu servíruje televize, média a reklama. ()
Moc hezky udělaný dokument. Ať už po stránce filmařské či ideologické. Ideální pro ty, kteří někdy zaslechli něco o 'těch mniších, co se celej život postěj' nebo o 'tý ženský, co říká, že už xy let nejedla', ale zůstalo u drbů. Možná, že informace v závěru jsou už přebytečné. Ty, kteří s touto teorií nesouhlasí, jen utvrdí v tom, že je to 'zas nějakej pošahanej dokument' a 'no jo, metafyzika, který říkaj kvantová'; ty, kteří jsou na vážkách, přiměje ke většímu skepticismu a ty, co se s představovanými myšlenkami více či méně ztotožňují, nepřekvapí, ani neobohatí. ()
Zda je nebo není brethariánství možné, mám vyřešeno-věta "nemám potřebu nic dokazovat" je mi nejbližší....Dokument se snaží zjistit jak je reálné žít bez jídla. A pokud ano jak na to.Existuje mnoho jevů které jsou neviditelné a přesto jim věříme, stačí jen když je bude nějaká skupina dostatečně dlouho opakovat. Kdo se o tuto problematiku zajímá, se ale v dokumentu mnoho nového nedozví. Přesto že proběhli dvě studie v lékařském prostředí a byla podmínka že studie musí být zveřejněna ani berlínští ani čeští lékaři slib nedodrželi a před publikováním couvli. ()
Film je výsostně poctivě zpracovaný, nikomu nic netvrdí, jen předkládá různé přístupy k tomu fenoménu, představuje různé cesty lidí, kteří si k téhle zkušenosti sami po svém dospěli, a ukazuje, jak si to vykládají. Předvádí, jak se s tím fenoménem vypořádávají různé kultury, víry i nevíry, včetně těch vědeckých. Šíří záběru, počtem sledovaných lidí, navštívených zemí, různých kultur, několikaletou dobou natáčení a sbírání materiálů, neodbytností, zodpovědným přístupem a dostatečnou délkou i při kvalitním střihu je nejlepším filmem, jaký jsem na tohle téma viděla, a vyhnul se všem nešvarům. Je informačně vyvážený, rozvážný, ukazuje obě strany mince, a přitom se nebojí být inspirativní, takže ani neztrácí ze zřetele smysl a hodnotu toho, co sleduje. ***** BTW: Sama vím z vlastní zkušenosti, o čem je řeč, a můžu to posoudit. Přestala jsem spontánně jíst v roce 2012 a čtyři měsíce v kuse jsem nejedla pevnou stravu, nepřijímala do sebe nic kromě občas vody k propláchnutí, aniž bych vůbec věděla, že jsou další takoví lidi na světě; byla jsem silná, zdravá, vitální, energická, dvacet hodin denně aktivní a neunavená, žila jsem v euforii a úžasu, myslela si, že jsem možná první na planetě, kdo přišel na to, že jídlo, respektive přijímání hmotné stravy je kulturní návyk a de facto zlozvyk, pokud nevíme, že to není nutné a že je to věc volby od určitého stupně vědomí či biologické očisty. Nikomu to nenutím, ale dnes vím, že jezení je svobodná věc a že mě skrze strach z hladu nemůže nikdo přinutit, abych pro něj pracovala, což je fajn. Ráda střídám období, kdy nic nejím, s obdobími, kdy se nechám pohostit a sama jídla připravuju kvůli druhým lidem a nevadí mi s nimi jíst, protože u toho navazujeme osobní kontakty a i skrze osobně připravená jídla vzájemně komunikujeme - chápu takové jídlo jako sociální komunikační prostředek a občas na to přistupuju, i když tím méně, čím více jsou lidé kolem mě nakloněni myšlence, že upřímně se družit a do hloubky poznávat můžeme i bez jídla, s využitím jiných prostředků. Člověk je mnohem svobodnější, volnější, sám uvnitř sebe vyzařuje větší pohodu, když v hloubi sebe ví, že jíst sice může, ale nemusí. Je pak těžší ho něčím ovládnout, přimět trávit čas prací pro cizí ideje a účely. V dlouhých obdobích, kdy nejím, nejvíc rostu, nejvíc se učím, na nejvíc věcí sama přicházím, a jsem fyzicky nejzdatnější, nepotřebuju skoro vůbec spát a mám nejvíc prostoru na nerušenou a závratně bohatou vnitřní práci. Je kvalitativní rozdíl v tom, když můžete určitou myšlenku, reflexi, rozvíjet nerušeně dlouhé hodiny nebo i dny v kuse, než když ji musíte co chvíli rytmicky přerušovat, abyste nakupovali, vařili, uklízeli, jedli, vyprazdňovali se, odpočívali a dotovali tělo energií potřebnou k trávení a neustále k tomu těkali a odbíhali v myšlenkách (co nakoupím, co chci jíst, uvařit, pro koho, kolik, na co mám chuť, peníze...)... Neumíte si představit, jak úžasné to je, když nemusíte reflektivní tvůrčí proces přerušit třeba patnáct hodin v kuse nebo když na to přijde patnáct dní a uvnitř Vás je nerušený klid a uvolněnost. Přitom si myslím, že tuhle fantastickou zkušenost by měl mít možnost prožít každý dospělý člověk. Protože bez ní nejde doopravdy dosáhnout vnitřní uvolněnosti a zralosti, je to jako mít čas se zakuklit a dozrát v motýla, mít čas rozvinout svoje vlastní bohatá křídla. Ach jo. Přiznávám, už zase čtvrtý týden nejím, hlava v oblacích a srdce na pravém místě, chjo, samá krása :). *~~ () (menej) (viac)