Pena dní

Vymazlená, hravá a bezbřehá fantazie, která nejdříve doprovází šťastný příběh, aby postupně temněla spolu s tím, jak se i příběh posouvá ke stále smutnějšímu konci. Barvy proto nejdřív připomínají zmrzlinu, aby postupně utlumovaly své tóny, až končí v černobílé. Výtvarně mi to hodně připomínalo Švankmajera, zejména scény s jídlem, které jsou zvráceným způsobem poněkud nechutné, ale zároveň i zábavné. Je to obrazový bonbónek. ______ Vizuální vodopád nápadů ale zároveň doprovází velmi jednoduchý, smutný a ve své podstatě reálný příběh. KOUSEK DĚJE. Mladá láska začíná rozpaky a okouzlením, které se přenese i do vnějšího světa. Jenomže každá láska jednou skončí a tahle navíc i tragicky. Milostný příběh druhé dvojice se rozpadne na prach, protože jeden přestane milovat a necení si obětí toho druhého. Když dojdou peníze, tak i té barevnosti života ubývá, zejména když i politická situace je napjatá (velmi vzdáleně, ale přesto doléhají přípravy na válku). Roztomilá posedlost přítele se změní ve fanatismus, který mu nasadí klapky na oči, takže sobecky nevidí nic než sebe. Další přítel zase prokáže i přes těžké životní zkoušky sílu svého přátelství. _____Tohle jsou všechno realistické zvraty vrtkavého osudu, který časem obvykle temní pro každého - tady ale zasazený ve fantastickém hávu neskutečné obrazotvornosti. S potměšilým smyslem pro humor. /4. 8. 13./ (04.08.2013)

Troufám si tvrdit, že Pěna dní je snímek, v němž se až neuvěřitelným způsobem podařilo skloubit vytříbenou formu s působivým obsahem. Nedovedu si představit, že by někdo kultovní román Borise Viana převedl na filmové plátno lépe než právě Michel Gondry. Rozjel sice svou fantazii doslova na plné obrátky, ale zároveň se až překvapivě věrně držel knižní předlohy a podařilo se mu zachovat i její osobitou poetiku, která je ve filmu výrazně umocněna překrásnou hudbou. Herecké obsazení nemusí sednout každému, ovšem já osobně jsem nadmíru spokojená. Navíc jsem si naprosto jistá, že opakovaný výlet do surrealistického světa Colina a Chloé mi umožní ještě větší vcítění se do zákoutí jejich romantických duší. (25.12.2020)

Gondryho neschopnost vyprávět byť jen jednoduchý příběh mi zajistila prožitek dosud nezakusené vyčerpávající bezemoční nudy, srovnatelné s rozbředlostí Nauky o snech. 125 minut ploché přeslazené romantiky (hrdinova manželka umírá na rakovinu - ano, je to tak prosté) dusící původně "křehký" příběh s poválečným přesahem, obalený v serepetičkách, jež v převodu z textu na plátno pozbyly jakékoliv symboliky a působí už jen samoúčelně. Moc jsem se snažil mít Gondryho rád, ale nestravitelná Pěna dní mi potvrdila, že je přeceňovaným režisérem a především zcela nemožným vypravěčem uvězněným v osidlech své (již) nudné představivosti. (27.07.2013)

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)

První polovina přímo hýří zajímavými nápady, zatímco ta druhá se vyčerpá, ztratí dech a už nemá moc čím zaujmout. Navíc mi chvíli trvalo, než jsem přijmul, že je to surrealismus, ale i tak jsem měl chvílemi pocit, že ten svět by aspoň trochu svoji logiku mít měl. Navíc i tak tenhle námět stěží vydrží 131 minut, takže to chtě nechtě místy nudí a i děj mohl být zajímavěji vymyšlený. Nicméně špatné to není, své fanoušky si to určitě najde a minimálně ta první polovina se líbila i mě, takže fakt jen škoda, že to pak tak klesne. Tak jako tak bych si to asi už znova nepustil. Asi bych si stěžoval, že to vlastně nemá co říct a že tady forma dost vítězí nad obsahem, ale od surrealistického filmu bych nic jiného ani nečekal. A ještě tu myš bych vyškrtl, ta mi spíš lezla na nervy, nevím proč. 3* (16.02.2021)