Stendhalův syndrom

Naprosto vynikající! Za doprovodu mistra Moricconeho nás výborná kamera vede příběhem, kdy vraha poznáme hned zkraje, avšak napínavosti to vůbec neubere. Úvodní scéna v galerii je velmi působivá - jen hudba, kamera klouzající střídavě z Asie na plátna mistrů a zpět, halucinace, sny... Oblíbená Argentova červená je opět všudypřítomná - výtah, závěsy, šaty (s bílými puntíky), růže, mašle, rty, boxerské rukavice, krev na bílé halence, na zemi, na zdi, na obětech, na rtech, na rukou... A jde-li Asia s růžovofialovým deštníkem, pak okolo ní alespoň projde žena s rudým. Strach, násilí, sebepoškozování, střelné zbraně, žiletka. Morbidněji než vydloubnutí oka působí násilí na ženách. Znásilňování, byť z něj mnoho vidět není, je velmi brutální. A také se zde často a hodně křičí. Speciální efekty měl na starosti zkušený Sergio Stivaletti, který už s Argentem spolupracoval (např. Opera či Fantóm opery). Když se zdá, že zvrácená hra je u konce, přijde kruté pokračování... (30.03.2012)

Zatraceně podivný spletenec. Argento se pustil do mysteriozního střídání reality, fikce a něčeho mezi, aby nás po dvouhodinové stopáži dovedl k pachateli (no jo, Koly to věděl už v půlce, ale ten člověk je holt třída). První polovina dává najevo další vývoj příliš mdle a obsahuje dost hluchých míst, která v mých očích film trochu srazila, ale musím uznat, že druhou hodinku už jsem se docela slušně bavil a závěr vskutku potěšil. Barevné kopozice nejsou tentokrát tolik výrazné, ale je nám nabídnut alespoň pěkný pohled na díla některých italských velikánů jako je Botticelli, či můj oblíbenec Caravaggio, ale to jen tak na okraj. Z klasického Argenta tu máme vcelku slušnou dávku krve, ale trochu mrzuté je, že většinu obětí vidíme až po činu a nemůžeme si "užívat" jejich smrtelná muka. Dalším, spíše nemilým novátorským počinem je využití počítačové animace (prášky, průsřely,...), které vyzněly trochu směšně, spíše jak z "Kriminálek v (doplň oblíbenou - Las Vegas, Miami, atd.)" nebo z Doktora House. Hudební doprovod Mistra Morriconeho vyzněl trochu do prázdna, bez výrazného tématu a bez notné dávky invence (řekl bych trochu spotřební soundtrack). Původně jsem zamýšlel čtyři hvězdy, ale když jsem tak v tom komentu zpětně zhodnotil a promyslel, nemohu jít nad tři. (05.02.2010)

Silná podívaná. Argento se zde zaměřil především na psychologii. Rozpolcenost a vůbec celkový osud hrdinky ve mně vyvolával celkem negativní pocity. Může za to skvělá Asia , která zde předvádí intenzivní výkon a hudba mistra Morriconeho. Nečekaná kadence pocitů. Chvílemi jsem měl pocit, že znásilnily mě. (27.07.2010)

Na papíře to zní dobře - krásná policistka vs sériový znásilňovač, který si s ní hraje jako kočka s myší, bizarní syndrom, umění... Ale dialogy jsou děsné, natočené je to televizně, Asia to herecky nedává a "šokující" závěr je z dálky odhadnutelný a rozpatlaný. A samozřejmě to dost shazuje angličtina. Natočit to Argento v sedmdesátkách ve svém full módu, možná by z toho byla další jeho klasika. Klasika, ve které opakovaně nechává znásilňovat svou dceru. (04.04.2021)

Asia je síce krásna (a to, že ju jej otec obsadil do takejto role minimálne podivné), autorské vyčerpanie Argenta tu cítiť ešte výraznejšie než v druhej polovici osemdesiatych rokov. Z jeho špecifického vizuálneho štýlu sú tu len zbytky až stopové prvky (často zabité samoúčelnými digitálnymi efektmi) a ostáva len triviálny thriller bez čohokoľvek výnimočného. (18.09.2016)