Súkromný vesmír

Každý obyčejný život je něčím neobyčejný. A paní Třeštíkové se to povedlo zachytit. Možná je škoda, že se soustředila jen na rodiče a jejich syna, přičemž obě dcery z filmu prakticky vypustila, ale třeba to mělo nějaký záměr. Jelikož dotyčný Honza je jen asi o půl roku starší než já, měl jsem se čeho chytat. A možná je to jedna z mála chvil, kdy jsem zauvažoval, jestli bych si neměl vést deník. ;-) (07.03.2012)

Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání... (27.01.2012)

Mám trochu problém s hlavní postavou (syn), která vlastně hlavní postavou být neměla (rodina?). Když víc zaujme zasazení do kontextu doby prostřednictvím prostřihů na politiky, kosmonauty a božskýho Karla, asi je něco špatně. Každopádně zamyšlení syna nad tím, jak moc ho rodiče (ne)vychovávali by se dalo zahrnout do osnov na zš. [LFŠ 2012] (28.07.2012)

[47th KVIFF 2012] Jeden z nejlepších filmů, které jsem letos ve Varech viděla. Pravda ovšem je, že to byla taková jistota - věděla jsem, že mě nic od Heleny Třeštíkové nemůže zklamat, takže jsem si dvouhodinovou frontu na film ráda vystála. A co lepšího může být, než když vám svůj dokument představí právě Třeštíková osobně a po promítání následuje zajímavá diskuze s diváky. V mnohých komentářích pode mnou jsem se dočetla, že Třeštíková určitým zpsobem vykrádá sama sebe - opět jsou zde proslovy prezidentů. Mně tohle ale nevadí, naopak, kdyby to tam nebylo, asi by mi ve filmu něco scházelo. Stejně tak chválím scény s Gottem. Nebo spíš scény s chameleonem, chce se mi napsat. Modří vědí. První polovina snímku rozhodně na pět hvězdiček. Deník si prý otec rodiny psal sám od sebe, což mi přijde geniální. Bez něj by by byl zřejmě dokument mnohem nudnější. V druhé polovině mi ale začíná vadit přehnané soustředění se na Honzu. Chápu, že nejprve to měl být dokument zejména o něm, ale potom se to změnilo a natáčení se protáhlo téměř na 40 let. Proto nerozumím tomu, že se Třeštíková nezaměřila více i na jeho sourozence. Samozřejmě se na to po natáčení jeden z diváků Třeštíkový ptal - ona uznala, že zřejmě udělala chybu. Dalším (ovšem mým osobním) problémem je, že mi je Honza strašně fyzicky nesympatickej a u promítání mi až i vadilo dívat se na něj. Za to však nemůžu snímku strhávat body :-). Miluju časosběrný dokumenty, takže se mi líbí i tento. Ale jak jsem psala - druhá polovina už není tak zajímavá jako první a Třešťíková se radši měla zaměřit na další členy rodiny, než abychom museli poslouchat Honzovo rozjímaní o životě. To bylo to určitý míry zajímavý, ale rozhodně by se mělo zkrátit. (11.07.2012)

Skvělé. Líbí se mi, jak Helena Třeštíková propojila soukromé životy jedné rodiny a společenské události, které měnily tvář Československa a posléze Česka. Hlavní slovo má zejména otec, hlava rodiny, který všechno zaznamenává na fotografiích, na kameře a hlavně v deníku. No jo, jenže jedna rodina, to není jen Honza. Chyběly mi sondy do života Evy a Anny, obou dcer. Chápu, život Honzy, který žije v atraktivním Španělsku a hulí už snad deset let trávu, je asi mnohem zajímavější a pro Helenu Třeštíkovou zřejmě typičtější, ale mě zaujaly právě ty dokumenty, ve kterých se (zdánlivě!) nic moc neděje. Mám už dost všech těch fěťaček a věčných lhářů a huličů. Chtěla bych zase něco civilnějšího a la Manželské etudy. (07.10.2012)