Na hrane zajtrajška

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění! (11.07.2014)

Takže co se mi líbilo? Že tam byla cítit určitá japonská střídmost ve vyprávění a zobrazení postav. Akce/drama bylo nenásilně ředěné humorem, případně malilinko romantikou, ale nic, kvůli čemu byste museli protáčet oči v sloup. Nezaznamenala jsem jedinou americkou vlajku, neslyšela ani americkou hymnu a dokonce tam nikdo nepronášel stupidní patriotistické nechutně klišiodní proslovy o tom, jak je důležité se vzchopit a jít a bojovat a že to těm emzákům ukážeme a blablabla. Prostě to tam nebylo a já zajásala. Navíc postavy byly zobrazeni jako lidé, s vlastními problémy, s vlastní historií, takže to nebyly jen ploché postavičky se zbraní v ruce a nějakou hláškou. Ale co se mi líbilo nejvíc, byla souhra Cruise s Bluntovou, prostě radost pohledět. Je sice fakt, že to ke konci ztrácelo na tempu a přišlo mi, jako by film mlel z posledního (ale možná jsem mlela z posledního já, protože jsem se vařila v promítacím sálu), ale skončilo to fajn a já nakonec odcházela velmi spokojená. Tohle je přesně blockbuster podle mých představ – nenáročný film, a zároveň má poutavý příběh, kvalitní herecké obsazení, slušné OST a akce, která nebyla natočená roztřesenou kamerou, takže divák i něco viděl a mohl si to užít. Pěkné a nezbývá než říct – jen tak dál. (05.06.2014)

Vtipný mix akční časové sci-fi a válečné videohry s prvky filmů jako je Total Recall, Hvězdná pěchota, Zachraňte vojína Ryana, Matrix a Na Hromnice o den více. Mimozemšťané dobývají Zemi a jsou lepší než lidé, protože ovládají i čas. Tom Cruise a Emily Bluntová se to od nich náhodou naučí také a jejich akce je tak pro Pozemšťany poslední záchranou. (20.09.2015)

Nehodlám tu tahat z prdele slohovku nad něčím co vlastně nemělo chybu, na to už nemám trpělivost ani dostatek pseudo-intelektu. Jo, nedám 5*, protože tam chybělo WOW, bylo to zato ale jedno dlouhý "jooooo", který od začátku vědělo jak na mě a moji pozornost. Akce, spád, nevyzpytatelnost, sranda, star power. A přijde mi, že délka stopáže mohla být hodinu a půl stejně dobře jako třeba 3, whatever, ve smyčce jsem ztratil pojem o čase... Tak, teď chci zase jít a bojovat za tuhle zk*rvenou planetu. (03.06.2014)

NA HRANĚ ZÍTŘKA má velmi pozitivní ohlasy z domova i ze zahraniční, v nichž se dokola opakuje to stejné: údajně je patrný vliv videoherní estetiky a jedná se o inteligentní sci-fi. Pochvalná hodnocení ale nemají vyargumentovanou dvojici uvedených tvrzení. Jako kdyby stačil jediný styčný bod s videohrami v podobě "nesmrtelnosti", získávání skillů a utkání se s final bossem, což je ale princip příznačný i pro žánrově spřízněné počiny, které jsou staršího data, než se staly videohry populárními a byly z nich přebírány konkrétní postupy. Jako kdyby pro inteligenci postačilo, že protagonista nemá hlavu jenom na nošení helmy, kterou si v bojišti stejně sundává. (Hodnotící adjektiva stejně málokdy něco znamenala, takže "inteligentní" může být cokoliv, pokud je mu to přisouzeno - a vypovídá to hlavně o těch, kdo taková označení volí.)_____ Potíž s novým akčním sci-fi thrillerem s Tomem Cruisem je v tom, že není ozvláštňující, pokud jste už viděli nějaký snímek (anebo četli knihu, případně hráli hru atd.) s časovou smyčkou, kde by se události fikčního světa přepisovaly, aniž by vedly k vytvoření alternativní reality. Paradoxní je, že maximální vypravěčska efektivita, kdy je každý motiv dříve či později využit, může svou rezignací na jakoukoliv narativní komplexnost či satirický významový přesah působit mezi současnou ambiciózní blockbusterovou produkcí ozvláštňujícím "způsobem"._____ Nároky (alespoň některých diváků) se ovšem spolu s čím dál tím větší sofistikovaností vysokorozpočtových hollywoodských snímků posunuly, a tak NA HRANĚ ZÍTŘKA představuje zklamání. Má dobře odhadnutelný vývojový vzorec, a tak nemůže překvapovat jako GO od stejného režiséra (Douga Limana), kde se dohromady splétalo několik osudů postav. Má vyprávění omezené na ústřední postavu a pohrává si s mírou vědění a spolehlivostí některých poskytnutých informací, což je příznačné pro scenáristickou tvorbu Christophera McQuarriea. Žel je vyprávění vysoce komunikativní, a tak jsou zvraty snadno prokouknutelné (když se řekne, že záporák ví a dle toho taktizuje, nepřekvapí, že tomu tak je). Navíc to způsobuje nedostatek napětí, jelikož dopředu víme, co kde hrozí, nebo nebezpečí přijde nečekaně, a tak neni ani čas někomu fandit a uvažovat, jak by rozehraná situace mohla asi dopadnout._____ O zábavnou letní jízdu se jedná, protože akce je nápaditě inscenovaná a osobní linie odvislá od utvoření vztahu sympaticky potlačovaná, ale akční sci-fi thrillery i blockbustery jsou někde jinde než NA HRANĚ ZÍTŘKA. Tomuhle stylu odzvonilo, protože mu - jak výstižně poznamenal jeden zahraniční kolega - chybí hrana. (11.06.2014)