Černý čtvrtek, Janek Wisńiewski padl

Polská kinematografie mě nepřestává v posledních letech překvapovat. Ani ne tak Aněžka Hollandová, ta mě nebaví, ale zato filmy jako Ozvěny (Poklosie), Volyň nebo třeba tohle... to je mazec. Poláci se nebojí zobrazovat věci hodně naturalisticky a tak zatímco u nás máme třeba jako filmovou ozvěnu války Musíme si pomáhat, kde je to nakonec i přes všechny ty těžký věci vlastně v pohodě, u nich se vypichují oči a upalují děti v otepích slámy. No a jako vzpomínku na zlej a hloupej komunistickej režim máme Pelíšky a oni tohle, (01.03.2020)

Poláci tak trochu suplují naše filmaře, kterým se z příběhů odehrávajících se za minulého režimu vždy vylíhnou nějaké ty Pelíšky, což znamená, že komunismus byl v jejich očích sice svinstvem, ale nebylo za něj zase tak úplně špatně. Čest výjimkám typu Pouta. Poláci tu hnusnou šedivou dobu ukazují takovou, jaká byla a Černý čtvrtek to jen potvrzuje. Film se odehrává na několika úrovních. V jedné je rodina, které se gdaňské události tragicky dotknou, ačkoliv s nimi nemá vlastně nic společného, v té druhé je to samotná demonstrace a střety s armádou a ve třetí sledujeme jednání politických špiček. A všechny tři linky mají něco do sebe a všechny tři dokážou vyloženě nas*art a ta první, byť je prvoplánová, i dojmout. Ocenění zaslouží i citlivé zakomponování dobových záběrů, které jsou v několika chvílích otřesné a pochválit je třeba i herce, ačkoliv o nich to tady tolik nebylo. Celkový silný dojem podtrhává Balada o Janku Wisniewském, která provází závěrečné titulky.90% (09.04.2016)

Na rovinu zobrazené udalosti zo štvrtka 17. decembra, kedy ľudia vstúpili do štrajku kvôli výraznému zdraženiu potravín. Nečakajte len slzný plyn a obušky ... tam sa do ľudí strieľalo. Poliak do Poliaka. Vianočný čas, na ktorý sa len tak ľahko nezabudne, keďže mŕtvych bolo 18 a ranených 233. A ku tomu ešte aj tie ohromné ideologické žvásty, čo tam vypúšťali tí hlavní pohlavári strany ... natočené to bolo naozaj uveriteľne, skoro skutočne a použitých bolo aj veľa autentických záberov a nahrávok. Určite odporúčam! (27.07.2015)

Film, který může sloužit jako pomůcka k porozumění k tomu, co se dělo v Polsku na konci roku 1970. Ale ačkoli jde o vykreslení tragédie na příběhu skutečné oběti, Brunona Drywa (1936-1970), film pracuje primárně s emocemi. Nás může těšit reference věnovaná Československu, ale všechno ostatní si musíme dostudovat sami po vlastní ose. A v tom mohl být film mnohem nápomocnější. (31.10.2023)

Působí to trochu jako hraný dokument, což drama neubírá, spiše je posiluje. Pro našince jsou zajímavá samotná fakta o polských bouřích sedmdesátých let, o kterých jsme se doma v té době nedovídali ani tolik, že se odehrávají. Mimo toho, že člověk podvědomě stojí na straně protestujících, musí také vidět, jak se Poláci poučili z rokuj 1968 v Československu a i za cenu "sebeobětování" a ztráty úcty vlastního národa nenechali věci dojít až k sovětské invazi. (13.11.2021)