Tmavě červená

Omšelá detektivka, která se místy stává značně úsměvnou, má největší slabinu ve scénáři. Všichni civilisté při pohledu na brutálně zmasakrované mrtvoly zachovávají stoický klid a bez hnutí brvou se vydávají na strastiplnou pouť za hledáním vraha. Naštěstí jim vždy přispěchá vstříc náhoda, která jim šikovně poodkryje další indicii. Vraha známe od první chvíle, co jej spatříme. Pokud by někdo zůstal na pochybách, ozve se pro jistotu jeho hlas v telefonu. Záběry, které nemohly šokovat publikum ani v polovině sedmdesátých let, zřejmě mají navodit atmosféru strachu. Jediný strach mohly však prožívat kostymérky při pohledu na to množství červené barvy, která různě stékala a kapala, zda půjde vyprat. Za nejveselejší scénu považuji závěrečnou reklamu na kvalitu italských šperků, které mohou v případě nouze sloužit jako instantní gilotina. Dobré vědět. Hudba je celkem povedená, leč soustavně mi svými motivy připomíná muziku ze série Policajtů s Budem Spencerem. (11.11.2020)

Objektem Argentova psychoanalytického zájmu záludně není vrah (po kterém hrdinové pátrají, jako kdyby ho ani vypátrat nechtěli), nýbrž Hemmingsův senzitivní pianista. Zženštilý, opakovaně pokořovaný partnerkou a neustále zápasící s vlastními temnými pudy a běsy, jež se zhmotňují v osobě Carla (ten představuje doslova převrácený obraz protagonisty: ve společné scéně má jeden černé kalhoty a bílou košili a druhý opačně). Povinností je pár gore scén, jimž samozřejmě vždy přechází sadisticky dlouhá a gobliní hudbou geniálně pokreslená předehra. Svými estetickými kvalitami film potěší i rozmlsanější hororové fanoušky. Zatímco Zvětšeninu jsem přežil, její méně sebestřednou alternativu jsem si užil i napodruhé. 85% (16.02.2023)

Ach ten Argento ... Na jedné straně opět úžasná kamera, výtvarná stránka, symbolika, skvělé záběry a hudba. Na druhé straně nevýrazný scénář, strašně protahované až neuvěřitelně nudné. Za 80 minut by to mohlo být vyřešeno a film by byl mnohem víc zábavnější. Argento je prostě podivný umělec, který měl být spíš asi malířem nebo hudebníkem, nikoliv filmařem ... Ty scénáře a postavy mu prostě nejdou, zejména v tomto konkrétním filmu. A gore tedy taky nic moc ... (20.07.2008)

Mistrovské dílo, ve kterém Argento zúročil zkušenosti z předchozích snímků a přidal šťavnaté gore, které se bude v dalších snímcích stupňovat. Na trikové stránce se podíleli G.Natali (Děs v opeře, Suspiria) a C.Rambaldi (Vetřelec, E.T., Duna). Režisérova oblíbená červená je nejen v názvu, ale jako nit se vine celým filmem. Vraždy jsou patřičně brutální, vrah opět používá chladné zbraně a typické černé kožené rukavice. Při pátrání po vrahovi na vlastní pěst se hlavní hrdina dostává do ohrožení života a přitom si uvědomuje, že z rozjetého vlaku již nevyskočí. Filmu dominují (jak bývá u italských snímků dobrým zvykem) působivé interiéry, vrcholem pak je nádherná secesní vila, ve které údajně straší. Argentovi bylo vytýkáno obrazové neumětelství, ale spíše jde o to, že rozbitím kompozice a nerespektováním zlatého řezu zvyšuje napětí a dosahuje tajemné až skličující atmosféry. Skvělou práci odvedli Goblini, jejichž hudba výborně doplňuje a předznamenává děj (kdyby film nevznikl před Halloweenem, podezíral bych je z kopírování Carpentera). Viděno pětkrát a stále úchvatné. (24.03.2012)

Je fakt, že mě to tentokrát po umělecké stránce tak nenadchlo jako Suspiria, ani to nebylo tak divně svérázné a svébytné jako Terror at the opera, ale na druhou stranu to bylo mnohem lépe zahrané a celkově je to hezky rafinovaná hra s divákem, kdy nás až do konce hlodají ty koutkem oka zahlédnutá (veledůležitá) vodítka (zde vidím přítomnost Hemmingse jako zcela nenáhodnou protože v tomto klíčovém bodě je ten Zvětšeninovský motiv "zahlédl jsem opravdu to co si mysím?" zcela zřejmý) a podezřelí jsou snad všichni (a tím pádem vlastně nikdo)... Prostě fajn parádička giallo (20.10.2014)