12 rokov otrokom

Drama s dvěma dějovými liniemi, vševědoucím vypravěčem, jasně stanoveným cílem a pevně semknutou dramaturgií? Řešení dialogů převážně technikou záběr/protizáběr? Oslabení násilných momentů přesným střihem? Tentokrát ne. Ač je 12 letům v řetězech vyčítána staromilská klasičnost, z klasického hollywoodského stylu McQueen přejímá zejména zájem o lidské tělo, který bychom ovšem mohli označit také za projev autorského rukopisu. Věrnost původnímu textu i za cenu rozdrobení vyprávění do řady epizod, které do sebe nejsou pevně zaklesnuté, a kdy jedna nepodmiňuje druhou, bylo jedním z mnohých moudrých tvůrčích rozhodnutí, jež ve výsledku tvoří drásavé filmové svědectví o zvěrstvech, jichž se bílý muž dopustil na rase, kterou považoval za podřadnou. McQueenovo mistrovství spočívá ve způsobu, jakým se dokázal vyhnout pozohýbání historických faktů, aby mu pasovaly do velkého příběhu (jako Spielberg v Amistadu nebo Lincolnovi), a přitom nabídnout nesmírně intenzivní filmový zážitek. Díky potlačení dramatického napětí a mnohým statickým záběrům působí film jako série za sebe řazených obrazů, které se díky spirálovitému opakování některých situací a záběrových kompozic pomalu zarývají do paměti. McQueen, věrný své videoartové průpravě, o historii nevypráví, „nedělá“ z ní drama, nýbrž ji nechává oživnout, jako kdyby probíhala právě teď. Útrapy protagonisty proto nenahlíží zvenčí. Prožíváme je společně se Solomonem, skrze jeho tělo, zrak a sluch. Po celý film víme stejně málo jako on (například nikdy nevidíme v celku loď, kterou je dopraven do New Orleans) a máme tudíž, navzdory rekapitulujícímu názvu filmu, stejně málo důvodů věřit, že by z nerovného zápasu o vlastní identitu mohl vyjít jako vítěz. Redukování života na pouhé přežívání a proměna člověka ve zvíře (resp. majetek) jsou zvýznamněny ztrátou povědomí o časoprostorových souvislostech, neboť kromě úvodu nejsme informováni o čase a místě dění. Přemíra nepříjemných zvuků a obrazů, od kterých se kamera nikdy neodvrací (nejnepříjemnější záběry jsou tak zároveň těmi nejdelšími), v kombinaci s vyeliminováním momentů skýtajících úlevný efekt, dělají z 12 let v řetězech jeden z nejodvážnějších filmů loňského roku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, liborek_, mcb, eye candy (31.01.2014)

Bál jsem se sebe-dojímavé historické fresky o soudržné černošské komunitě a hnusných jižanských otrokářích, ale dostal jsem překvapivě bystrý a komplexní příběh muže, který si snad až příliš rychle osvojí vnucenou identitu a svých 12 let prožije ne v řetězech, ale v odloučení (od rodiny, ale i od "komunity" otroků-negrů). McQueen podobně jako před rokem Tarantino napadá příliš jednoduché škatulky a líbivé katarze. Scénář mu sice mete pod nohy občas až zbytečně velká slova, ale vyprávění obrazem, důraz na nejednoznačné "hledění" do tváře hrdiny i jeho souputníků a vnitřní vrstevnatost jednotlivých Pánů ho udrží poblíž jeho ústředního tématu - nesvobody, která není výsledkem konkrétního zotročení, ale spíš existence samotné. Nakonec tak můžeme dojít k překvapivému zjištění, že víc než cokoli je 12 let v řetězech film o přijetí cizí identity a traumatické ztrátě sebe sama. Odtud mnohde zmiňovaná pasivita hlavní postavy, která je ve skutečnosti bytostnou součástí její volby přežít i prostřednictvím největších kompromisů. Spíš Frantz Fanon než Steven Spielberg, každopádně film i přes svou nevyrovanost v nejlepších momentech mistrovský a silný. V těch ostatních možná bezpečně se blížící konvencím, ale stále přinejmenším fascinující a hodný promýšlení. [85%] (10.01.2014)

(1001) Ještě si to nechám projít hlavou. Byla jsem hodně zklamaná a asi nejvíc se mi teď zatím honí hlavou, že vlastně nechápu, co tím chtěl režisér říct. A tím nemyslím téma jako takové, ale tvůrčí přístup k němu. Nerozumím použité hudbě, nerozumím, podle čeho se rozhoduje, komu se dá kolik prostoru, nerozumím závěrečnému bohu na mašině. Jedná se o epizodické vyprávění, tak proč si Fassbender oproti ostatním pánům (hercům) hraje na boha. Vadil mi způsob snímání, který je sice hodně blízký, ale vlastně nezainteresovaný, jako by nesledoval žádný záměr. V tom zanikne spousta věcí, které by mohly a měly být vidět (lynčování, ukecávání Fassbendera) Chvíli je zvuk manipulovaný a potom už vůbec, proč. Jak může udělat tak parádní střihovou pasáž, jako tu zpívací Danovu/kázající Cumberbatchovu, a potom už v podobném smyslu nijak nekomponovat. Je-li to osobní příběh, proč nezůstáváme s tou osobou více beze slov a mnohem bolestněji (a víme, že to McQueen umí). Já doufám, že to má všechno nějaký vnitřní smysl, který jsem nepostřehla, hlavně ať to prosím není ústupek výtkám, že jeho filmy nebývají příliš divácké. (03.02.2014)

Nejvíce se mi líbily krásné záběry na přírodu. Scénu s polooběšeným černochem vedle kterého plyne normální život si dovedu představit, jako nádherný obraz. Jinak to bohužel nemá moc dobrý děj. Prostě jen hlavního hrdinu unesou a pak furt bičujou, nebo bičujou jiné černochy. Koukáme na těžký život otroka, ale pro mě to bylo naprosto bez emocí. Natočené to bylo moc hezky, ale v životě si to nepustím znova. (06.03.2014)

Mělo jít o životní dílo se vším všudy, ale místo toho přišla falešná rozmáchlost, kde děj jen opisuje větší či menší kruhy. Je mi to při McQueenově očividné zainteresovanosti až trochu líto, ale ani syrové scény, ani kralující Fassbender mu tentokrát na cestě k divákovi nepomáhají. Částečně za to může skutečnost, že Hansova hudba je až příliš tklivá a tím pádem nepasující, částečně pak pocit marnosti z toho, že z castingu se vyklubaly skvěle zahrané slepé uličky (Giamatti, Cumberbatch). Ale co je nejhorší - tematicky nepřichází vůbec nic navíc. Smutně koukající (a nutno říct, že i notně podehrávající) Ejiofor je vláčen osudem, potkává slizké, zákeřné nebo slabošské bělochy a soucítí s trpícími černochy. A tam víceméně končíme. V dějových střípcích či dialozích občas fungující, ale jako celek zarážejícím způsobem průhledné. (11.01.2014)