12 rokov otrokom

V některých záběrech nehorázně zdlouhavé, avšak ze široka vzato příliš zkratkovité. 12 let uteče a divák si to v konstrukci děje ani neuvědomí - resp. není to dostatečně věrohodně zaznamenané. Hans Zimmer používá stále stejně vycizelované durové akordy, které střída s molovými ala Inception, akorát namísto robustních syntezátorů tu tentokráte máme jemné smyčce, či klavír. Pár scén je tam neskutečně silných a z hlediska explicitního násilí dosti nekompromisních, Fassbender je ďábel a pár oduševnělých mono/dialogů by se tam taky našlo, ale chybí mi komplexnější výstup/myšlenka. Jako příběh o jednom člověku možná ucházející, jako komplexní oscarová freska selhávající. Bohužel občas McQueen neví co z toho vlastně chce udělat. (02.02.2014)

Jdi a dívej se! Píše-li tu někde někdo, že tenhle film nemá přesah/nesouvisí se současností, nepochopil základní premisu filmu - tenhle příběh není o otroctví, ale o zotročení (proto 12 let v řetězech), nebo lépe řečeno je primárně o době otrokářské, ale sekundárně popisuje to, co se všude na světě děje i dnes...obchodování s bílým masem, prodávání dětí, otrocká práce atd. (v evropských poměrech lze komparovat třeba s Iñarritovým filmem Biutiful) Nevím, jestli to byl koncept, nebo je to má osobní podvědomá divácká zkušenost, ale velmi silný je vjem lágru, paralela s děním a atmosférou v koncentráku, ovšem na pozadí nádherné přírody, což některým scénám (které přecházejí ve statické obrazy, což je McQueenova specialita) dává až bizarní rozměr. Americký Jih jako jeden velký koncentrační tábor...paralela s holocaustem je obrovská... (o to silnější při němé scéně, kdy se černí otroci setkají se skupinou severoamerických indiánů...jejich genocida je další z temných stránek historie západní kultury) Fascinující je 12 let v řetězech po filmové stránce, McQueen je ryzí filmař. Už jen ten fakt, že velkolepé drama dělají především hudba a ruchy. Práce s rytmikou, všechno to tleskání, klapání, sborový zpěv, gospely... A pak kamera, která často bloudí mezi exotickými stromy nebo se zastaví úplně. Pomalé vertikální jízdy a dojem statických obrazů. Tento koncept ještě posiluje epizodičnost dějové linie, 12 let v řetězech jako sled jednotlivých epizod příběhu. A také důraz na subjektivitu vnímání, kamera vlastně jen doprovází hlavního hrdinu na jeho strašlivé odysee a jako průvodce se vyhýbá velkým celkům, divák tak vidí jen torzo reálií bezprostředně souvisejících se Solomonovým příběhem. Nedozvíme se nic o okolnostech únosu, neuvidíme zvenku dům, kde ho zprvu vězní, nespatříme vcelku loď, na které ho převážejí na jih, nedozvíme se nic o osudu dětí násilně oddělených od matky...vše postaveno na principu umělecky modifikované 3rd person videohry, což zintenzivňuje divácký prožitek. Jdi a dívej se! (03.03.2014)

Zdrvujúca megadráma, ktorá ťaží z niekoľkých faktorov - neamerický režisér a herci v hlavných úlohách; podmanivá, znepokojujúca hudba; neuveriteľne silný príbeh muža, ktorý nestratil vieru v život napriek nemilosrdným ranám osudu. Vďaka takýmto filmom sa oplatí čakať na pred-oscarové obdobie, ktoré zvykne raz za čas priniesť srdcervúci filmový zážitok. Chiwetel Ejiofor je meno, ktoré možno niektorí z vás už počuli, no aj napriek tomu v tomto filme a najmä po jeho skončení nebudete mať na pamäti jeho, ale len meno jediné - Solomon Northup. Úžasný herecký výkon, každá bunka v tele bola stotožnená s jeho postavou, emócie prenáša na divákov najmä pomocou mimiky a úžasných veľkých očí, ktoré sú doslova synonymom mora emócií. Nemenej dôležitá psychopatická postava Michaela Fassbendera má takisto čo ponúknuť a práve skrz ňu môžeme pocítiť zverstvá otrokárov a krutosť južanskej mentality. Neodvážim sa nespomenúť Lupitu Nyong'o, no takto by som mohol vymenovať celé herecké obsadenie. McQueen teda okrem toho, že nastolil absolútnu harmóniu medzi historickými faktami, príbehovou pútavosťou a emočnou erupciou v samotnom závere, ktorá prichádza prirodzene a nevyvoláva pocit citového vydierania. Tému otroctva treba neustále otvárať a pripomínať si hrôzy, z ktorých sa ľudstvo dokázalo poučiť. Konfrontácia musí prebehnúť vo vnútri každého z nás a tento film je ponúka všetkými desiatimi. A divák musí mať naozaj hrošiu kožu, aby ho to neovplyvnilo. 95%. (29.07.2014)

Bylo to temné období, tam na úrodném jihu. Designéři mechanizace trpěli těžkým nedostatkem pastelových barev. Traktory na polích byly vyvedeny v dosti tmavých farbách, samochodné servírovací stolky se používaly zásadně ebenové, kuchyňští roboti, řetězové pily, automatická vesla, pračky, dokonce i orchestriony, všechno to bylo černé, černé jako bota. Černá. Docela depresivní. Jaké pak jednou zavládlo překvapení, když se dvanáct let zaběhlý a kvalitně robotující žací i secí stroj ukázal jako někdo, kdo má papíry, opravňující jej k vlastnictví duše! No, konec srandy. Podle statistik (které si Walk Free Foundation tak trošku cucá z prstu, ovšem co už) je po světě kolem pětatřiceti milionů otroků, tedy cirka jedenáctkrát více, než ve státech dnešních USA za doby pracovních úspěchů pana Solomona Northupa. Kde jsou bojovní abolicionisté současných dní? A film není špatný. Jen je dlouhý, dlouhý jako noc. Černá. (28.08.2015)

Bál jsem se sebe-dojímavé historické fresky o soudržné černošské komunitě a hnusných jižanských otrokářích, ale dostal jsem překvapivě bystrý a komplexní příběh muže, který si snad až příliš rychle osvojí vnucenou identitu a svých 12 let prožije ne v řetězech, ale v odloučení (od rodiny, ale i od "komunity" otroků-negrů). McQueen podobně jako před rokem Tarantino napadá příliš jednoduché škatulky a líbivé katarze. Scénář mu sice mete pod nohy občas až zbytečně velká slova, ale vyprávění obrazem, důraz na nejednoznačné "hledění" do tváře hrdiny i jeho souputníků a vnitřní vrstevnatost jednotlivých Pánů ho udrží poblíž jeho ústředního tématu - nesvobody, která není výsledkem konkrétního zotročení, ale spíš existence samotné. Nakonec tak můžeme dojít k překvapivému zjištění, že víc než cokoli je 12 let v řetězech film o přijetí cizí identity a traumatické ztrátě sebe sama. Odtud mnohde zmiňovaná pasivita hlavní postavy, která je ve skutečnosti bytostnou součástí její volby přežít i prostřednictvím největších kompromisů. Spíš Frantz Fanon než Steven Spielberg, každopádně film i přes svou nevyrovanost v nejlepších momentech mistrovský a silný. V těch ostatních možná bezpečně se blížící konvencím, ale stále přinejmenším fascinující a hodný promýšlení. [85%] (10.01.2014)