Bůh žehnej Americe

Před takřka dvaceti lety vyšel hrdina filmu "Volný pád" se zbraní do ulic, aby publiku ukázal svět, který ve své sociální, konzumní a kapitalistické rovině dospěl až do absurdity, z níž zdánlivě nevede jiné východisko než radikální odmítnutí. Jeho hněv a násilí směřovaly proti každodenním paradoxům konzumně a konzumentsky orientované společnosti a vyjadřovaly frustraci důvěrně známou každému člověku, jenž je součástí soukolí společnosti západního světa. Husarským kouskem filmu, ale byl fakt, že publikum se s hrdinou maximálně identifikuje, ale ve výsledku se ukáže, že hrdinova cesta za osobní spravedlností byla v zásadě jen extrémním projevem přesně toho, proti čemu bojoval. Paradoxně či vlastně příznačně, bývá poslední zmíněná rovina filmu většinou diváků, kteří "Volný pád" adorují, přehlížena či přímo tvůrcům vyčítána. Důmyslná kritika se tak navzdory svým významům obrací proti sobě a bývá obdivována právě jako ventil frustrací publika, ačkoli právě tuto touhu vykročit z řady a stát se zvěstovatelem pravdy demytizuje. Nyní zde máme sžíravě nazvaný snímek "God Bless America", jenž působí jako by ho natočil právě fanoušek "Volného pádu" pro další konformní rebely vůči konformitě. Bobcat Goldthwait se ukazuje jako sofistikovanější a sebereflexivnější osobnost než jeho známá kreace velkohubého rádoby drsňáckého pošuka Zeda z "Policejní akademie", ale současně se z filmu nelze ubránit pocitu prvoplánovosti a nedotaženosti. Na jedné straně tu tak máme zcela přesné popsání americké každodenní popkultury a jejího vlivu na tamní společnost, jenže to se odbude v podobě několikaminutového úvodu filmu a občas se připomene zase skrze hrdinovo glosování. Ve výsledku se ale film stává přesně tím, co sám kritizuje - povrchní adorací povrchních ikon přinášených popkulturou a masovými médii (jako náznak sebereflexe pak lze vnímat finále, kde postavy stvrdí svou nevyhraněnost tím, že se stanou tím, co kritizovali – on starým úředníkem s lolita komplexem a ona zpovykanou holkou toužící stanout na pódiu před televizními kamerami). Počínaje samotným vyčpělým kultem násilné revolty, který je dnes tolik zprofanovaný v popových hudebních videoklipech, a konče směšnou potřebou stvrzovat artificiální hodnoty svého cílového publika (viz sekvence dialogů o Star Treku a Alice Cooperovi, aneb hlavně, že hrdina o pár desítek minut stopáže dříve tesknil nad tím, jak si dnes už lidé nepovídají o opravdových věcech, ale jen o něčem, co viděli v bedně nebo na netu), ocitá se snímek v začarovaném kruhu. Jako had, který se kouše do ocasu, i "God Bless America" křičí proti něčemu, čím samo je: produktem povrchní kultury, kde lidé utíkají k virtuálním idolům a snům převzatým z audiovize. Zatímco u "Volného pádu" je řeč o nepochopení na straně diváků, v případě "God Bless America" se jedná o nepochopení svého protivníka a vlastní nevyhraněnost. Snímek pak vyznívá jako prvoplánová exploatace (ve smyslu filmu stvrzujícího předsudky svého cílového publika) pro elitářské publikum, jež je samozvaným arbitrem dobrého vkusu – prostě zaručený hit pro ČSFD. Jednoznačný přínos "God Bless America" nicméně spočívá v tom, že nepřímo ukazuje, jak se proměnily hodnoty oproti časům "Volného pádu". Zatímco tehdy frustrace lidí vycházela z reálných konfliktů a tlaků společnosti, dnes se vše váže na virtuální svět popkultury a multimédií. Co lidem zbývá, když i prostor eskapismu se stal nepřítelem? (15.04.2012) (menej) (viac)