MINDHUNTER: Lovci myšlenek - Série 2

Druhá řada byla o dost zajímavější, ale hlavně proto, že se děj přesunul do terénu. Upozadila se práce na postupu, jak proniknout do mysli sériového vraha a více se řeší osobní vztahy. Ale přítomnost idiota agenta Gregga Smitha v tomto dějí a potom co provedl je mi záhadou. To úvodní intro mě příšerně sere. (25.09.2019)

Po dvouleté odmlce se David Fincher s Joem Panhallem vrací se svými osidly, do nichž nás s tímto skvělým počinem zachytli, aby provedli to stejné i tentokrát a zde. A to se jim dle mého skromného názoru povedlo. Toto pokračování chladného, syrového a velice fajnšmekrsky pojatého seriálu plynule navazuje na jeho první zářez, jak příběhem, tak řemeslnou dokonalostí Fincherovy neochvějné vize, tedy pomalé plynutí se skluzy k polodokumentu se snahou dosažení mrazení jen pomocí slov, jež popisují hrůzné činy zde promítaných kriminálních živlů. Na změny ale došlo a řekl bych, že na vítané. Největší z nich rozhodně patří větší výpravy do terénu, tedy situace, kdy se první sérií studované praktiky jdou konečně pořádně využít v paxi a je hodně zajímavé sledovat nedůvěru všech zúčastněných. Další změnou prošlo sledování soukromých linek našich hrdinů kdy se z hledáčku hlavního zájmu Holden vykroutil do pozadí a pozornost se zaměřuje na zbylé dvě postavy základního tria, což beru jako skvělé rozhodnutí a jejich příběhové oblouky jsou skvělým vyplněním k hlavnímu kriminálnímu tématu. Zde popsané změny se zákonitě projevily v utlumení původní hlavní zábavy, tedy profilování sériových vrahů, díky čemuž byla určitá část sledovatelů bohužel zbytečně popuzena. Na tuto bolístku je zde skvělá náplast v podobě všemi vyhlížené epizody se slavným Charlesem Mansonem, jenž si konečně v rámci tohoto seriálu odbyl premiéru a byla to fantastická podívaná. Jeho představitel byl neskonalou dokonalostí a to lze říci i o celém zaměření na jeho pověstné řádění, kde menší vada na kráse je nepříjemná krátkost tohoto zaujetí, na druhou stranu to bylo samotným seriálem logicky vysvětleno. Všehovšudy s včechnem dohromady se jedná o stejně skvělý počin jak jeho o dva roky starší předchůdce, stále to není pro každého, stále to zeje ve své kategorii jako jedinečný ostrůvek a stále baví. 9/10. (03.09.2019)

druhá řada navazuje tam kde první skončila a zatímco první čtyři díly jsou velmi dobré podobně jako první řada,od pátého dílu s Kemperem a Mansonem s pozdějším zaměřením na Atlantu je to čirá fantazie.Poslední tři díly asi nejvíc ze všech připomínají další Fincherův masterpiece Zodiaca a to včetně ne zrovna uspokojivého vyústění (což ovšem není chyba tvůrců) a musel se je dát v jednom kuse...100% (24.08.2019)

„Mám pro vás Mansona.“ Po devíti hodinách strávených s druhou řadou Mindhuntera bych potřeboval dlouhou procházku, skleničku tvrdého alkoholu nebo - jako Holden Ford - pár tabletek valia. Přestože explicitního násilí vidíme snad ještě méně než v první řadě, atmosféra některých scén je díky schopnosti tvůrců probudit naši imaginaci až nesnesitelně intenzivní. Opět jde o dokonale antiklimatickou detektivku a mistrovskou lekci v režírování dlouhých klaustrofobních, minuciózně sestříhaných rozhovorů (jeden z nejlepších, s obětí útoku, nabízí hned druhá epizoda), jejichž dynamika se proměňuje na základě vědomostí a zkušeností jednotlivých mluvčích (černošský detektiv rozumí společenskému vyděděnci líp než privilegovaný Ford, Wendy Carr využívá při výslechu pachatele homofobních vražd skutečnosti, že je lesba...). Škoda určité mechaničnosti těchto dialogů, opakovaně pracujících s tím, že určitá znalost jednoho z vyslýchajících, vyplývající z jeho charakteru/osobní situace, zvrátí vývoj hovoru. ___ Vyprávění se zároveň postupně stále více koncentruje na jeden konkrétní případ (pro který ale jiné rozebírané kauzy poskytují cenný „studijní“ materiál), propojující několik klíčových motivů celého seriálu (z nichž všechny mají zároveň návaznost na zločiny Mansonova klanu, na něž taky dojde řeč) - pronikání násilí do amerických domácností (vraždění dětí/vraždící děti), rasově motivované vraždy, média vytvářející mytologii sériových vrahů a přispívající k tomu, že se jimi pak inspirují další (v tomhle směru je seriál poněkud rozporuplný - na jednu stranu nám jakoby mimoděk předhazuje fakta o BTK a naši touhu dozvědět se o něm podrobnosti záměrně neuspokojuje, současně ale věnuje skoro celou epizodu Mansonovi a Texu Watsonovi, kteří nejsou pro hlavní příběh tak důležití). ___ Vtahující je druhá řady i díky komplikovanějším vztahům mezi hrdiny, kteří mají stále větší problém oddělit své pracovní a osobní životy a vést obyčejné dialogy, během kterých se toho druhého (jako při výsleších) nesnaží přechytračit a potvrdit si tak svou intelektuální převahu. Přestože se ve druhé části seriálu častěji než ve stísněných interiérech pohybují ve volném prostranství a za bílého dne, jejich možnosti, kam v životě pokračovat, jsou naopak stále limitovanější. Pocit uvěznění se zásluhou důkladnější (psycho)analýzy ústřední trojice prohlubuje. ___ Řemeslně a vypravěčsky zatím bez debat kvalitativně nejvyzrálejší a nejvyrovnanější hraný seriál roku... i když kvůli němu zřejmě nějaký čas nebudete schopni poslouchat Petera Gabriela a nemyslet při tom na autoerotickou asfyxii. (18.08.2019)

Posadilo mě do sedačky mnohem více než první série. Atmosféra famózní, vše podloženo skvělým hudebním podkresem, co by musel závidět i Hitchcock, kdyby žil. Herci skvělí. Explicitního násilí je jen minimum, ale i bez něho by se někdy atmosféra dala krájet. Absence lichých míst a slabých chvilek. Seriál jede ve třech propojených a překrývajících se úrovních – rozhovory s vrahy, vyšetřování dvou případů (hlavně toho v Atlantě) a osobní život hlavních postav. Všechny jsou super a žádná nepokulhává. Osobní rovina profesorky je možná slabší, zato ta staršího agenta a jeho dítěte je kolikrát zajímavější a napínavější než samotní vrazi a vyšetřování… (18.09.2019)