Miss Bala

Jak to tak vidím, Gerardo Naranjo nedává nic zadarmo a podané jak na lopatě. Těžce jsem se prokousávala tímhle snímkem, kde se Laura ocitla v nesprávnou dobu a na nesprávném místě. Mnoho se tam nemluví a je opravdu na divákovi, aby zapojil fantazii a spoustu jiných tykadel, aby se v tom občas vyznal. Nicméně i když jsem se potácela od dvojky ke čtyřce, tak dnes dám vyšší ohodnocení, snad právě proto, že celé podání bylo opravdu zvláštní a na Lauru myslím ještě druhý den. Jsem moc zvědavá na remake Miss Bala 2019. (02.10.2018)

,,LAURO POVĚZTE MI, CO VÁS VÍC VÁBÍ? BOHATSTVÍ, NEBO SLÁVA?“..... /// Mexickej návod na Miss....nebo spíš návod na to, jak se stát královnou krásy v Mexiku? Taky a taky, ale děj (solidně rozehraná partie!) má k molu plnýmu nablejskanejch kozatek s číslama na plavkách daleko stejně jako já s body ke ,,golfistovi“. Vono se řekne – Miss. Což voto, Lau je blbá obstojně (přiznávám, je to jen předsudek) - páč jinak by se asi nezapletla s největším a nejhorším banditou, ze kterýho se navíc snaží neustále dělat idiota. Syrovej děj přináší zajímavý situace, při kterejch vobčas zůstává rozum stát, ale nuda to není. První hodina je rozhodně za strong>4*, ale pak....Milá Lauro, každej má takovej osud, jakej si zaslouží...(a ty seš vobčas pěkná kráva!). Umně skloubená mexická realita, soutěž Miss a drogová mafie. Jen jsem z tý dějový ,,změti“ volaký zmetený. 3a½!, ale dát ,,jen" 3*, by bylo nespravedlivý... /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistíš, proč nechcu bej miss v Mexiku. 2.) Jsem generál a rád šoustám missky. 3.) Thx za titule ,,playboxquest“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ ** (22.04.2012)

Královna krásy. Typická figurka na šachovnici, která se akorát řídí pevně danejma pravidlama. Nic zvláštního. Fascinující je, když se Laura pokusí pravidla porušit (útěky, mlčení ..) ačkoliv přitom polovědomě riskuje život. Tyhle porušení pravidel totiž nejsou nijak potrestaný, figurka je prostě vrácena zpět na šachovnici, bez trestu, bez velkýho vyhrožování a emocí. Její vůle (co je bytí bez vůle) je totálně potlačená. Jako polámaný kolečko ve stroji. Když nemáme náhradní, prostě ho opravíme, nenařežeme mu za to. Za zmínku stojí i ten totální pocit penetrace dobra zlem (tyhle policajti jsou naši, cesta je volná) a naopak (myslím, že ten a ten může být donašeč)... Tenhle pocit frustrace z neschopnosti rozlišit mezi oficiální reprezentací a mafií je nám přece dobře známej, ještě před čtyřma lety vedl Pavel Bém žebříčky popularity (a to to byl prosím člověk u vlády, nikoliv v opozici, což je kritická, vděčnější role, taky se toho míň dá posrat) a dnes je z něj největší gauner pod sluncem. Frustrace pramení z toho, že nejsme schopni se smířit s tím, že nedisponujeme schopností odlišit dobro a zlo a tak v posledku na nás zůstává špína viny. (30.03.2012)

Tihle policajti jsou s náma, můžeme jet.. Naivní kroky mexické dívky rozpoutají její soukromé peklo, ocitá se ve hře bez (pro ni i diváka) jasně stanovených pravidel, když se pokusí udělat krok jiným směrem, než si přejí bossové drogového gangu, je bez trestu vrácená zpět do hry. Úkoly z bodu A do bodu B se ale začínají po čase poměrně zajídat, moc nepomůže ani zneklidňující vizuální stránka (málokdy vidíme celek) nebo velmi přesvědčivá (i v emocionálně vypjatých momentech) představitelka ústřední role. Režisér, sic má podle všeho solidní talent, pracuje s až překvapivě velkou dávkou poloprázdných momentů, situací i charakterů. Asi jsem čekal trochu jiný šálek.. (01.05.2012)

Zkušený režisér Gerardo Naranjo zachytil mexickou drogovou válku nikoli pohledem kriminálníků nebo policajtů (řazených zde do téže skupiny škůdců), nýbrž zpočátku zcela nezainteresovaného a o zainteresování nestojícího člověka zvenčí. S výrazem „pohled“ se tady ale sluší zacházet opatrněji, zvolená forma snímání by se dala nazvat „závislou objektivitou“. Kamera je vázaná k protagonistce, ale zároveň se vyhýbá přejímaní jejího hlediska tradiční formou záběrů/proti-záběrů a střihů dle pohledu. Snad jedinkrát za celý film se od hrdinky odpoutá a ukáže nám, co bychom rádi viděli (detail novinového titulku). Dokumentování toho, jak rychle lze v dnešním Mexiku dospět (za cenu ztráty iluzí, důstojnosti a vyhlídek do budoucna), tudíž není podřízeno ani pohledu Laury, ani požadavkům diváka, čekajícího dle konvencí klasické narace doplnění chybějících informací. Mnohaminutové záběry jdou nejen proti očekáváním, ale i proti podstatě soutěží typu Miss Baja (Bala ve „zkomoleném“ titulu znamená „kulka“) – rozhodně nejsou pěkné a povrchní krása ani není jejich cílem. Záběry svou délkou, bez možnosti útěku/uhnutí, z diváka dělají podobnou oběť, jakou je Laura. Současně vytvářejí zdání nepřetržitosti událostí. Jedna takřka v reálném čase navazuje na další, vše se seběhne nesmírně rychle, nezbývá čas pro důmyslnější akci. Částečně je tím ozřejměna Lauřina sebezničující pasivita, resp. nepromyšlenost jejích prvotních snah změnit svůj úděl, jež předcházejí úplnému poddání se. Až těsně před koncem projeví určitý odpor, když dá nakrátko průchod svému nastřádanému zoufalství. Zda jde o náznak povahové změny, nebo poslední záchvěv před tušeným koncem, se již nedozvíme. Prolongaci hrdinčina martýria umožňuje nápadně vysoké zastoupení náhod. Laura jako ve spirále zas a znovu padá zpět do role nemohoucí oběti, které nikdo nedokáže pomoct. Ti, kdo by mohli, jsou buďto zkorumpovaní, nebo mrtví. Tato beznaděj udržuje vyprávění v neustálém chodu a zřejmě odpovídá současné náladě – zároveň filmu ubírá na věrohodnosti a byť za inspiraci posloužily skutečné události, nelze se ubránit pocitu vykonstruovaného hraní na efekt. Přesto chci Miss Bala vidět opakovaně a vychutnávat si, kolik nám toho choreograficky úchvatné kamerové tance sdělují, nebo (spíše) zatajují. 80% (13.05.2012)