Kapitál

Chtěl být novodobým Robinem Hoodem, hrdinou v kruzích velkých peněz. Ve skutečnosti se však pod jeho vedením dočkali finančnímu vzestupu jen bohatí a chudí se stávali ještě chudšími... Starší filmy Costa-Gavrase se u mne vždycky těšily vysokému hodnocení a pochvalným komentářům ve víru silného zážitku. U novodobého Kapitálu jsem si bohužel připadal jako před pár lety na povinných přednáškách z jednoho volitelného předmětu Základy manažmentu. Snažil jsem se proniknout do postaty věci se zájmem, vnímal jsem smysluplnost a snad i důležitost sdělovaného, jenom mne to celé poněkud míjelo. Chápu hlavní poselství, všiml jsem si různých sdělení i v zdánlivě nepodstatných scénách (třeba s tou místností s dětmi plnou hluku z her na tabletech), ocenil jsem vtipnou vložku s Tournueilovou představou, ve které fyzicky zaútočí na muže z obrazovky... ale moc mne to nebavilo a podruhé bych to rozhodně vidět nechtěl. K velmi slabým 3* dopomáhá z mé strany i vzpomínka na tematicky spřízněný film Vlkem z Wall Street založený mj. na obscénnosti a adoraci hlavního hrdiny, oproti kterému musím kritický a filmařsky důstojný Kapitál přeci jenom trochu více ocenit. 55% (10.06.2020)

Takto si tu žijeme, my osvietení bankári a majitelia bánk. Kapitál odkrýva masku pokrytectva. Ukazuje správanie sa elít. Rafinované podrazy, náhle výpovede, dôraz na plnenie zjavne nezmyselných príkazov. A paranoja. Drzejší špeh vyhráva. Žiadna vecná odbornosť v riadení ("Čo to vlastne predávame?" pýta sa riaditeľ banky). Rozhodujúce sú manipulatívne hry o ulapenie si priestoru moci plus využívanie revolucionárskych modelov ("Použi Maov model kultúrnej revolúcie", radí riaditeľovi manželka). Ambiciózni ľudia majú zvyčajne inú predstavu o poschodiach vplyvu. A možno sú len neradi, ak ľudia vidia, ako to chodí. Pozn.: Existuje minianalýza zákonom uložených a neustále narastajúcich povinností štátu voči občanovi, čo nepodniká, nepracuje a má spoločnosť na háku. Všetky tieto povinnosti sú sankcionovateľné. Nútia občana žiť ako by bol matrica v stroji. Niektoré priamo prikazujú zaplatiť štátnemu výpalníkovi nezmyselné poplatky aj pri nulovom príjme (zdravotné a sociálne poistenie). Všetko nenápadne prepojené s bankami. Je na to tisíc dôkazov. Ak mi neveríte, skúste len taký mipokus: trvajte na Vašej zákonom umožnenej povinnosti, aby Vám bola mesačná výplata vyplácaná výhradne do vlastných rúk a nebola odvádzaná zamestnávateľom na účet v banke. Skúste to a uvidíte kolotoč. Nárast povinností vyžadovaných štátom od občana od 17. 11. 1989, sústavne narastá. Sústavne narastá od zániku režimu, ktorý podľa rôznych politikov, analytikov a politológov bol neznesiteľne dirigistický a od každého vyžadoval hrozne veľa povinností. Nuž vyžadoval, súhlasím. Len vyžadoval oveľa menej zákonom prikázaných povinností ako dnešná demokracia. Zákonná úprava bankovníckych práv vzrástla s porovnaním s minulým režimom asi o 2000%, čo sa týka len rozsahu úprav. O priznaných právach bánk obsiahnutých v týchto normách radšej nevravím. Dennodenné odrbávanie ľudí bankou a jej mocenskými hráčmi (majiteľmi a ich výkonnými poskokmi) milujúcimi peniaze, ich rast, drzé intrigy, sex a maximálny luxus, je známe hádam každému, len málokto si uvedomuje jeho Božskú trojjedinnosť ("Banka Ťa ojebe trikrát: ako klienta, ako zamestnanca aj ako občana", hovorí ľavičiarky strýko vo filme a riaditeľ banky na to: "On má v dosť veciach vlastne pravdu"). Jednoducho po zrútení bloku štátov, kde výrobné aj pracovné prostriedky vlastnil ústredný výbor strany, dominuje nielen v našom geografickom priestore (bývalé Česko - Slovensko) systém, kde kapitál ovládajú banky. Nenásytne, kruto a dennodenne prznia chudákov, žijúcich v ilúzii nekonečnej slobody. Costa- Gavras pochopil nemožnosť zmeny súčasného stavu. Pochopil, že snahy kritikov budú vždy zadupané večnými hráčmi, občas si uvedomujúcimi dopad svojich konaní, no vždy víťaziacimi kódom mamony - potrebou rozmnožovať množstvá zarobených peňazí a tváriť sa pritom ako intelektuálni guruovia. A pochopil tiež, že iná cesta k zmene ako náhly krach spôsobený nepredvídanou udalosťou (živelná katastrofa, vojnový konflikt, násilná revolúcia) jednoducho nevedie. (03.02.2014)

Tři z milosti. Příliš banální, prvoplánově efektní, přehlíživě arogantní a navrch trapně mizogynní pohled na problematiku, k tomu trestuhodně nenápaditá kamera i střih, příběh bez drivu skutečné opájivosti i hrůzy, jež nevyhnutně opřádají kapitál, bez pocítění pádů do propastí i dosahování vrcholů, žádný glanc ani šmrnc, jen plochý, jalový pokus předvést pár bankovních manévrů bez skutečného porozumění, proč je to tak nezastavitelné a expandující. Chabá konstrukce, neživé postavy, nevěrohodné interakce, motivace, nic to inherentně nedrží ani nepohání, vadná dynamika. Costa-Gravas se těm, o nichž točí, nedokázal v ničem přiblížit. I tupou sílu drtící svět lze předvést s citem pro věc, právě v těch jemnostech života, jež ona ve svém smrtícím stisku nerozlišujíc rdousí jak v obětech, tak v ústředních aktérech. Je mi líto, ale film s takovým názvem a ambicemi by měl podle mého přece jen působit větší závratě. *~ (19.06.2020)

Costa-Gavras nikdy nebyl typ režiséra, kterému by vadila nálepka aktivistického tvůrce, navíc jasně politicky vyprofilovaného. Dává to svým novým filmem jasně najevo. Už titul, který cílevědomě vyvolává asociaci se světoznámým titulem z perla Karla Marxe, spojuje svět bankéřů a finančních korporací se světem politických idejí. Zatímco Oliver Stone kdysi natočil Wall Street, kde z napínavého thrilleru o bezkrupulózním burziánovi několikrát letmo v dialozích problesklo Stoneovo levicové politické přesvědčení, Costa-Gavras natočil film, který se k levicovým ideálům hrdě hlásí a místy přechází k přímočarým proklamacím. (Anti)hrdina snímku se v klíčových momentech obrací na kameru a oslovuje diváky, uvažuje nahlas a odhaluje i to, co by normálně zůstalo zahalené pod pláštíkem diplomatických frází. Paradoxně se přitom stává zajímavější postavou než Stoneův Gordon Gekk, který je v podstatě jednorozměrný predátor ovládaný vidinou zisku. Marc Tourneuil je naproti tomu hráč, jehož motivace a myšlenkové pochody jsou složitější, uvědomuje si dopady svých činů, chce ale zůstat ve hře, a co víc, chce zvítězit. Costa-Gavras se svým dramatem o vzestupu inteligentního cílevědomého kariéristy na pozadí boje o moc ve významné globálně působící bance se stal mluvčím těch, co se stále větším znechucením pozorují skandály ve světě velkých financí, nezodpovědnost a aroganci elit, bezohlednost, s jakou spekulanti provádějí své drsné obchody na hraně zákona či daleko za ní. Je dobré si uvědomit, že popsané manažerské a obchodní praktiky si autor předlohy nevymyslel, vycházel z důvěrné znalosti prostředí a konkrétních kauz. Podobné praktiky známe i od nás a především v 90. letech poznamenaly mnohé privatizace a šokující majetkové přesuny. Představitel hlavní role Gad Elmaleh, známý dosud spíše ve Francii, se zhostil náročné role se ctí a má slušně našlápnuto k průniku do klubu mezinárodně uznávaných filmových hvězd. Přes dílčí výhrady (např. celkem zbytečný milostný zálet s fotomodelkou, který ředí hlavní linii) tvrdím, že Kapitál je film, který má koule a přišel ve správnou dobu poznamenanou hospodářskou krizí a jejími dopady. Někdy je dobré nevzít si servítky a říct naplno, co je potřeba, aby zaznělo. Celkový dojem: 90 %. (02.12.2013)

"Francouzsky povrchní a drzé, s důrazem na to, co je vidět." Slovami, ktoré zaznejú v poslednej tretine z úst Gabriela Byrnea by sa dal tento film celkom dobre charakterizovať. Ako inak predsa môže vyznieť film o peniazoch, ako povrchne a drzo? Alebo ešte lepšie, ako inak môžu vyznieť postavy a kostra príbehu? Tam, kde J.C. Chandor prezentuje akvárium plné hladných žralokov a malých rýb s nepokojnou hladinou, a kde nás Martin Scorsese vpúšťa do pravej kapitalistickej divočiny, v ktorej vládne zákon džungle si oscarový Costa-Gavras volí zlatú strednú cestu, ktorou minimalizuje riziko diváckeho a kritického neúspechu. Scenár na základe knihy zo začiatku mierne skratkovito vrhá diváka in medias res, následne však už nádherne rozbieha krátky príbeh strmhlavého vzostupu ambiciózneho, energického, arogantného Tourneuilla (v podaní stále rovnako šarmantného a herecky precízneho Gada Elmaleha - posielam pozdrav), ktorý v zápätí drží v rukách oťaže poprednej európskej banky a závisia od neho životy a kariéry desaťtisícov zamestnancov po celom svete. Štruktúra je jasná, máme tu jedného centrálneho hrdinu, ktorý rany prijíma aj rozdáva ako na bežiacom páse, vzpiera sa konkurencii, Američanom, pochybným obchodom a partnerom, ale aj nevraživým kolegom, ktorí ho chcú čo najskôr vidieť rovnako bleskovo padnúť. Aby toho nebolo málo, prísne nalajnovaný scenár mu do cesty nastrčí zvodný Púštny kvet a Marc je miestami skutočne v koncoch. Nebol by to však on, aby sa nepozbieral a všetkým nevytrel zrak. Záver je trochu idealistický, na druhú stranu nečakaný a to je jeho najväčšia devíza. Zároveň, keďže film sám o sebe je pomerne priamočiary, komplikuje divácky zážitok navodením dojmu vysokej inteligencie (a zároveň sa snaží presvedčiť diváka, že keď film pozorne sleduje a baví ho, je inteligentný aj on) používaním odborných finančníckych termínov, operácií a machinácií, čo by som mu normálne mal za zlé, ale tu to síce trochu nevďačne, avšak predsa len funguje. Príbeh je síce skutočne prostý, až temer naivný, ale ja to Elmalehovým ironickým poznámkam na kameru v štýle spaceyovského Franka Underwooda, tradične výbornému Byrneovi a krásnej Liye rád odpustím. Medzi filmy roka ho však z týchto dôvodov nezaradím. 75% (06.04.2014)