Svatyně

Vysvětlit, proč je tohle jeden z mých nejoblíbenějších hororů, bude těžké. Soavi rozjede nějaký základní příběh a pak už jen kreslí za dokonalého soundtracku temnou atmosféru šířícího se zla, které pohlcuje a přetváří všechno živé a racionální kolem do morbidního šílenství. Už legendární titulní sekvence nelítostného středověkého masakru naznačí, že je Svatyně něco extra, ale rozhodně nás nepřipraví na to, co přijde. Takhle si nějak představuju zlo. Jestliže mě v předchozím počinu Soaviho zaujala magorská sekvence vrahovy inscenace na pódiu jeviště, tak tenhle film má spousta takových originálních scén. Nemá cenu to nějak popisovat, prostě jsem se v 25 letech po premiéře téhle pecky bál jít v noci ve svém prázdném bytě na záchod. (01.08.2007)

La Chiesa obsahuje všechno, co mám na hororech rád – magii, démony (včetně jejich fyzických a ne digitálních masek), gotické kostely, postupné ovládání lidí zlem, satanské rituály, tajné a tajemné okultní nápisy a malby a svým způsobem to je přesně ten typ hororu, které mám nejradši. Jenže se mi zdá, že se scénárista a režisér drželi trochu při zdi, mohli občas trochu více přitlačit na pilu. Má to pár nudnějších míst, rozjede se to až ke konci. Místy je to trošku nesourodé a je to spíš několik scén slepených k sobě, než souvislý příběh. Parádní je úvodní scéna někdy z desátého století, podobné scény mě vždycky strašně baví. Prsty v tom má i Dario Argento (myslím, že je jeden ze scénáristů) a hraje tu i mladičká Asia Argento. 3,5* (18.10.2009)

je málo hororov pri ktorých máte skutočný strach. k tým málo vyvoleným dielam patria hlavne talianske gore krváky. svatyňa neovplýva nejako zvlášť prepracovaným scenárom, ale svojou atmosférou vás totálne dostane. skutočne ide o mrazivý zážitok. tento film nedokážem sledovať sám a už vôbec nie v noci! tu je komentar ktory som pisal pre zine hyberned childrens dreams: V minulých číslach som písal o hororoch, ktoré útočia skôr na vašu bránicu, než nervovú sústavu a zákutia v mozgu, ktoré majú vo vás vyvolať strach a pocit úzkosti. Tak som sa teda rozhodol, že vám tentokrát odporučím jedno z vrcholných (aspoň podľa mňa) diel hororového subžánru gore, aké kedy vzniklo a to krásny romantický filmík SVÄTYŇA. Na začiatku sa ocitám v nejakom13. či 14. storočí, keď sa o poriadok v krajine starali rytieri križiackeho rádu a že sa oň starali riadne. Po stretnutí so skupinkou ľudí, ktorí boli údajne posadnutí, pre istotu vypálili a vyvraždili (za doprovodu celkom sugestívnej psychodelickej hudby) ich celú dedinu no a mŕtve pozostatky nahádzali do hromadného hrobu a aby sa na všetko zabudlo, tak sa na tom mieste rozhodli postaviť kostol. Dejom sa presunieme do prítomnosti a tu sa končí všetka sranda (ako i nejaký náznak scénara). Od tejto chvíle sa film zameriava na viacero postav ako mladú reštaurátorku, jej mladého pomocníka, černošského kňaza, ktorý má problémy s latinčinou, či už na mladú dcéru kostolníka, ktorí majú jednu vec spoločnú, a to starý gotický kostol, ktorý sa začína prebúdzať k životu vďaka mŕtvym dušiam odpočívajúcim pod ním. Tak toto je stručný dej-nedej pravdepodobne jediného filmu, u ktorého (keď som úplne sám, je noc, búrka a nefunguje elektrina) mám dokonca nepríjemný pocit nervozity. prečo dej-nedej? Lebo v tomto talianskom gore skvoste sa nedeje nič, čo by pripomínalo nejakú výraznejšiu dejovú linku. Väčšinou tu ide o neuveriteľné psycho pasáže, akoby z nejakej nočnej mory, ktorá vás núti zobudiť sa. A to je práve dôvod, prečo tento film milujem, je to tá jeho nepríjemná snovosť a zvrátenosť, z ktorej vam na tele naskakuje husia koža. Výrazný podiel má na tom Soaviho réžia, ktorá správne dávkuje napätie a ako také pokojné pasáže, za výdatnej pomoci kamery, ktorá skvele zachycuje majestátnosť a záludnosť hlavnej postavy filmu - svätyne. Do povedomia sa vám iste zaryjú kakofonické tóny tak typické pre talianske horory (žiaľ mne sa hudba v talianskych hororoch začína zlievať do jedného celku, tak neviem, či by som ju dokázal počúvať i samostatne, ale do filmu sa hodí). Herci tu nie sú príliš výrazní a zaujímaví, lebo skôr, než si na niekoho zvyknete a než sa vám dokáže vryť do pamäti, tak zmizne zo scény (snáď až na mladú Asiu Argento, dcéru slávneho Daria). Hlavnú úlohu v tomto filme hrá atmosféra, ktorá je skutočne geniálna. A hlavne vďaka nej povžzujem svätyňu za jeden z naj hororov, aké som kedy videl a jeden z vrcholov talianskej gore tvorby. (23.03.2004)

Pokud jste viděli Démony (režírované Lambertem Bavou), pak jste vlastně viděli i Svatyni. Stačí si jen představit, že film přesídlil z kina do kostela, přišel o část vizuální působivosti, do větší míry je rozdělen na nepříliš kauzálně provázané epizody a casting na něj zřejmě probíhal dle náhodného výběru na nejbližší zastávce MHD. Goblini jsou samozřejmě pořád fajn, černý humor (zvonění na zvon) potěší a několik scén je slušně zinscenovaných a vypointovaných (metro), ale od spolupráce mistra Argenta a člověka, který natočil geniální Dellamorte Dellamore, jsem čekal víc. (16.04.2013)

Dário Argento presents velkou nudu!!! Jak si mohl mistr Argeneto vzít pod svou záštitu takový paskvil, vážně nechápu. Dokonce filmu dodal i své oblíbené rekvizity v podobě hudby od Goblinů(tentokrát se nedají poslouchat ani oni), své dcery Asii a dokonce spolupracoval na scénáři. Jenže film je od začátku až do konce špatný, nudný a působí neskutečně lacině(dobře no až na tu gotickou katedrálu) a odfláknutě. Proč proboha režisér točí film okolo 2 hlavních aktérů a pak to s nimi tak nekutečně zazdí a začne se věnovat úplně nečemu jinému?? U takovýchto horrorů je důležitá aspoň atmosféra, ani ta se bohužel nepodařila vybudovat. S popisem už raději končím, protože je to jen plýtvání slovy. Absolutně nechápu, jak pak Soavi dokázal natočit výborné Dellamorte Dellamore. (07.10.2009)