Anna Kareninová

A tak ono to nakonec nebylo o té naší překladatelce... No ale nevadí, budeme tedy hodnotit historickou sondu do rozervaných srdcí ruských. Po jejím skončení jsem měl chuť smotat promítací plátno, obejmout ho a dát mu pusu, protože ta vizuální exhibice v prolínání všeho, co jen prolnout lze, ta byla na dvacet bodů z deseti. Především díky nápaditému provedení jsem měl pocit, že po dlouhé době sleduji něco víc než jen další frašku podepřenou o reálnou předlohu, za což jsem rád a milé Keiře posílám pusu na čelo, aby nebylo smutná z toho, jak tu o ní někteří mluví. (30.12.2012)

Já pro tyhle adaptace románů snad nikdy nenajdu pochopení.. U tohoto filmu mě potěšila (krom castingu, který se opravdu povedl) jediná věc - právě ono divadelní provedení, které se tady mnohým nezdálo. Mně naopak přišlo vhodné a hlavně strašně chytré přenést tuto hru na plátno právě takovýmto způsobem. Bohužel, jinak tento film není určen pro mě, je to hodně uspávající záležitost, ze které vás občas vytrhne nějaká nová, neokoukaná tvář (Alicia Vikander) či herci, které máte rád (Keira, Jude, Kelly). Nebýt onoho divadelního provedení, jdu s mým hodnocením níž. 50 %. (29.07.2014)

Ano, je to stále ten Stoppard, a ano, je to stále ten samý rošťák Wright. Zasadit celý film do jednoho divadelního sálu je brilantní nápad, obvzlášť pokud se jedná o tak vypjaté melodrama jakým je Anna Karenina. Ač postavy cestují mezi Petrohradem a Moskvou, tak jsou neustále pasivními figurkami, které se sice mohou vnitřně bouřit, ale sami nic nezmůžou. Jsou uvězněni ve škrobené ruské společnosti a jediným východiskem je v podstatě očisťující venkov. Vše podstatné se odehrává ve tvářích a nitru našich hrdinů a jakýkoliv ideál svobody, nespoutané lásky je tak jenom divadelní iluzí. Pokus o narušení zaběhnutých pořádků je tak už na začátku odsouzen k neuspěchu. A právě proto se neustále ocitáme v těch samých kulisách téhož divadelního sálu, kdy se do skutečných exteriéru dostáváme pouze zřídka a právě tyto scény mají roli jakéhosi vnitřního očištění. Myslím, že by i takový Čechov z toho měl radost. Potud všechno klape na jedničku. Tvůrci si však někdy až okatě zahrávají s kočičím zlatem v podobě kýčovitých obrázků, za které by se nestyděl ani Franta Brabec, a to u tak chytrého filmu jednoduše nečekáte. PS: Pro zasvěcené, kteří mají Wrightovu Pýchu a předsudek nemálo v oblibě, je tam jedna scéna, kdy prostě zaplesáte štěstím. Aneb jak by to na Pemberley vypadalo po deseti letech . PS2: Někteří kritici se vás budou snažit přesvědčit, že nová Karenina se snaží o jakousi antitezi melodramatu. Já na to zcela vědomě prohlašuji, že právě Wrightova a Stoppardova Karenina je čistým melodramatem, ví to o sobě a je na to hrda. Nenechte se tak ošálit divadelní stylizací, melodrama je to jako řemen. (07.12.2012)

Knightley určitě může být rozervanou rozvodovou revolucionářkou Kareninou, ovšem Taylor-Johnson rozhodně nemůže být hezkým hrdým hřebcem Vronským. Největší problém však sedí ne režisérské židli. Wright se svým exhibováním na prknech, jenž znamenají svět, zazdil velkolepost příběhu i auru slavné literární předlohy. Udělal z toho doslova divadlo ve filmu. (29.04.2023)

Nejčastěji adaptované "ženské" (totiž na ženské hrdinky soustředěné) romány 19. století - totiž Janu Eyrovou, Pýchu a předsudek a Annu Kareninu - spojuje téma, které v našem, dogmaty hedónismu smýkaném století bije do očí: totiž téma problematičnosti tzv. "nespoutané vášně", která lomcuje člověkem a nedbá přitom morálních a sociálních bariér. Joe Wright to tentokrát se stylizovanosti přehnal a jeho do divadelních kulis částečně situovaný spektákl místy diváka mate a odcizuje ději, ale zároveň se mu podařilo do zestručnělého příběhu vtěsnat skutečné charaktery, ne jen panáky v kostýmech. Po zhlédnutí bylo o čem přemýšlet… (04.01.2013)