Výheň

Ačkoliv byl Ronald Emmerich jedním z producentů snímku, Výheň svou prezentací naší budoucnosti připomíná spíše Cestu než Den poté. A to nejen proto, že v Emmerichově filmu přichází doba ledová, kdežto Výheň, jak už název napovídá, představuje spíše rozpálené peklo; tím hlavním rozdílem je fakt, že v Fehlbaumově díle se jedná o budoucnost postapokalyptickou, která notně připomíná Hobbesův přirozený stav popsaný v Leviathanu. (Tedy systém lidského života bez existence státu, kde funguje boj všech proti všem.) Inspirace Cestou je zjevná především v pasáži, kde se jedna starší žena zmíní o dobytku (kdo viděl, pochopí), paralely se ale dají najít i s jinými filmy. I proto budou možná ti, kteří od Výhně budou čekat něco originálního a překvapivého, zklamáni. Jako relativně nízkorozpočtovému (3 miliony euro) zástupci žánru se mu ale kvůli působivé, byť pro někoho možná přesvětlené, vizuální stránce, kvůli realisticky vypadajícímu prostředí a kvůli snaze nepojmout snímek jako prostou vyvražďovačku nedá moc co vytknout. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (03.07.2012)

Nehty na rukou okousané až po lokty... Post apokalypso. Chvílemi se bojíte pohnout. Je tu pár nelogičností, ale nechci moc spoilerovat. Když si doma chováte prase na porážku, musíte ho asi něčím krmit. To hlavní, to čeho se postupně začnete bát, tu vlastně vůbec není explicitní, jen naznačené. Brrrr. Nemít co pít a jíst je blbý, ale dostat se do rodinky, která se naučila v nové době "hospodařit", to je ohavné. Obsah kolegy SOLOM bych doporučoval upravit. (04.12.2016)

Namixovanie prvkov buranského hororou do ponurej postapokalyptickej drámy nebolo vôbec zlým nápadom, snímka sa však nevyhla istej, pre nemeckú kinematografiu typickej strojenosti. Hell (Svetlo) ma síce nenudilo, pri súčasnej záplave postapokalypticky ladených filmov si však naň za nejaký mesiac asi sotva bližšie spomeniem. (15.05.2012)

Slušný post-apo, který ale trpí dvěmi celkem vážnými neduhy: ____ (i) Namísto toho, aby tvůrci malinko rozvedli globální katastrofu způsobenou slunečními erupcemi, zalomili celý film do konvenčního survivalu. Přitom pátrání po příčinách a důsledcích této katastrofy by vydalo na samostatný vědecký seminář. Očividně tu máme co do činění s tzv. gimmickem – vábničkou lákající diváckou pozornost, která je ale ve výsledku bezúčelná. Gimmick je tedy v podstatě opakem macguffinu, což je pojem z učebnic scenáristiky označující předmět, který pohání postavy ve filmu, ačkoli pro diváky je víceméně nepodstatný (transformeří kostka, kaneovské sáně…). Takový macguffin je jistě v pořádku, problém je v tom, že gimmick, který naopak nezajímá postavy, ale o to víc diváky, představuje už jistý prohřešek. ____ (ii) Velký oříšek post-apo filmů spočívá obecně v tom, že postavy musí vždycky za něčím směřovat, po něčem prahnout, jak se v každém příběhu sluší a patří, jenže za čím mají prahnout ve světě, který je zruinovaný a u konce s dechem? Výsledkem je to, že než že by postavy k něčemu směřovaly, spíš neustálé od něčeho utíkají, což je možná dobrý jako výchozí impuls, ale celý film to zpravidla neutáhne. Ten, kdo tu za něčím směřuje a provádí stěžejní akce, jsou totiž záporáci, zatímco hlavní postavy na ně pouze reagují. Kdyby byl film natočen z pohledu záporáků, byl by podle všeho mnohem lepší. Příznačná je v tomto směru scéna, v níž hlavní hrdinka pozoruje z okna dění na dvoře podobně jako nějaký pasivní divák plátno v kině a jen čeká, co bude dál. (14.10.2012)

Máme štěstí, že se autorova vize na život v roce 2016 alespoň prozatím nenaplňuje, nicméně postapokalyptické výjevy působili opravdu věrohodně. S lidí se stává postupně divá zvěř a k užitku přichází i voda z radiátoru. Celkově minimalistická záležitost, která působila celkem ponuře, přesto velmi věrohodně. Nebylo to ale nic, co bych už dříve neviděl jinde a co bych si pustil někdy znova. (24.01.2016)