Modré světlo

Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. (09.07.2011)

Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. (11.07.2011)

Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. (07.07.2011)

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) (11.07.2011)

Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. (27.06.2015)