Modré světlo

Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný. (04.07.2011)

Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. (11.07.2011)

Pokud po mně někdo bude chtít tip na depresivní film, tak Code Blue bude patřit mezi ty první, které budu doporučovat. A nebo raději ne. Po celých zhruba 8o minut na mě totiž Marian působila tak zoufale, beznadějně, sebedestruktivně a Urszula Antoniak neponechala ani skulinku, odkud by na vás alespoň na moment vyzařovalo hřejivé teplo. A těch pár minut na konci, které mohly být tím minimem, byly mrazivější než smrt samotná a věřte, že asi tři minuty jsem se musela úporně dívat pouze na titulky, abych se alespoň vizuálně oddělila od šokujícího konce. Code Blue byl pohled smrti do tváře ve dvou podobách.....a obě byly tak děsivě reálné.... (20.08.2014)

Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. (07.07.2011)

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) (11.07.2011)