Lásky jednej plavovlásky

Skvělá komediální romance o pomíjivosti a naivitě lásky na pozadí lidských trapasů, dechovkových zábav, milostných pletich, a šedivosti socialistické éry pod precizní režijní taktovkou Miloše Formana.... Právě za onou oponou typicky lidového českého trapnohumoru se však skrývá Formanova pečlivá práce s vedením neherců [výjimkou je jako vždy excelentní Vladimír Menšík], přirozeností dialogů oproštěných od jakéhokoliv náznaku patosu či kýče, anebo neobyčejně subtilní poetikou, která hledá krásu v obyčejnosti a banalitách lidských úsudků. Příběh má zpočátku několikero rovin či vedlejších dílčích scén, primárně se však zabývá osobní snahou lehce naivní blondýnky Anduly (Hana Brejchová) najít si milence dle svých představ. Andula je v rámci milostných vztahů stále nezkušena a po noci strávené s klavíristou Mílou (Vladimír Pucholt) je snadno přesvědčena o tom, že on je "ten pravý". Tato jednoduchá zápletka však nezaujme jen dívčí část publika, protože nabízí i zajímavou kritickou sebereflexi pro chlapce.... Pakliže se však najdou tací, kterým Lásky jedné plavovlásky nesedne do noty, legendární a čistě improvizovaná postelová scéna tria Ježková - Šebánek - Pucholta [která jaksi definuje specifika humoru novovlnných filmů] je přesvědčí k tomu, aby si tuhle hořkosladkou romanci zamilovali, ani kdyby nechtěli. (02.02.2023)

Ta holka byla tak roztomile blbá, že jí nešlo jinak než jí přát to nejhezčí, tedy pro ní, ne pro nás. Protože to co je hezké pro nás, zřejmě není hezké pro ní. A ona to tak trošku celou dobu nechápala. TO se mi ale na tom všem hrozně líbilo. Ta napsaná postava. Kdy si člověk uvědomí, že každý je originální, a dokáže uvažovat a přemýšlet vždy podle sebe. Což je samozřejmě občas neštěstí pro druhé. No a když k tomu připočtu legendu lidového českého humoru, Josefa Šebánka, tak se musím parádně bavit. V tomto případě na plný počet, protože je film ve skutečnosti neskutečně lidský, obyčejný a přitom tak originální. (23.12.2009)

Lásky jedné plavovlásky jsou pro mne klasickým zástupcem filmu o radostech a především i strastech mladé generace žijící v socialistickém zřízení. Události, se kterými jsou zde mladí hrdinové konfrontováni, většinou vyústí v trapné situace a právě ta trapnost je jedním s dalších prvků toliko společných pro filmy české nové vlny. Nedospělé postavy vedou stejně nedospělé dialogy, které sklouzávají právě až k té trapnosti. Hlavní hrdinky Anduly, které mysl zatemnila první velká láska, mi bylo na jednu stranu pro její dětskou naivitu a hloupost líto, zároveň jsem se jí ale musel ze stejných důvodů i smát. Přece jen jsme si tímto obdobím dospívání prošli všichni, díky čemuž nám jsou strasti hlavních hrdinů tak povědomé a možná právě proto měl ten můj smích výrazně hořkou pachuť. Nebál bych se Lásky jedné plavovlásky označit za jakousi teenagerskou komedii 60. let. Jen je tato komedie znatelně lidštější a inteligentnější než to, na co jsem zvyklí dnes. 100% (08.06.2009)

Vrchol českej novej vlny! Film ktorý sa dá pozerať spredu aj odzadu, po scénách, po dialógoch aj ako celok a nikdy nenudí, zakaždým nadchne, zaslúži si večný obdiv. A ešte k tomu je tak smutne aj úsmevne pravdivý, jednoducho krásny a neopakovateľný. Jedno z tých diel, ktorým sa podarilo zachytiť niečo viac, než je vidieť, niečo, čo nejde naplánovať, čo nejde zadefinovať, čo sa dá len vycítiť... kúzlo správnej chvíle? (18.08.2008)

V inscenování trapnosti neměl Forman sobě rovného. Ve filmu snad není dialogu, při němž by oba mluvčí byli naladěni na stejnou vlnu a navzájem se poslouchali, který by proběhl bez rozpaků, dlouhých zámlk a hledání vhodných slov a který by jednu či druhou stranu ve výsledku něčím obohatil. Lásky mají ještě epizodičtější strukturu než Černý Petr, protože jsou nejen vyprávěné v několika časově vzdálených a prostorově oddělených kapitolách, ale navíc postrádají protagonist(k)u, byť se většina dějových linií sbíhá k jedné nešťastné holce, kterou nikdo nechce (partu fotříků v uniformách zase nechce ona) a která po celý film stojí tak trochu bokem (nebo za dveřmi). Vyprávění přitom postupuje od hlediska těch, kteří rozhodují (armáda, vedoucí závodu) přes hledisko mladých hrdinů zpět k autoritám (rodiče – represivní aparát přitom reprezentuje zejména matka, jejíž prohlížení cizího kufru provokativně doprovází státní hymna), takže mládež se zdá být z obou stran sevřená systémem, který jí vnucuje své představy o tom, jak by se měla chovat. Není proto divu, že se mladí nedovedou svobodně rozhodnout. Neměli možnost se to naučit. Přestože filmu dominují ve vší přirozenosti zachycené sociální interakce, k jeho oživení napomáhají nápadité kompozice (Pucholt opřený o nahou Brejchovou) a mistrovsky vystupňované gagy jako z němých grotesek (lovení snubního prstýnku, stahování rolety během první ze dvou geniálních postelových scén). Taky během nich je dominujícím pocitem trapno z toho, že lidé a věci selhávají a komunikace se zadrhává. Suicidální Andula je přitom jedním z nejsmutnějších živoucích Formanových důkazů, jaké důsledky tato neschopnost porozumění může mít. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec (15.04.2018)