Štyri muchy na šedom zamate

V případě Čtyř much na šedém sametu jsem byl velmi příjemně překvapen. Navzdory vcelku nízkému hodnocení jsem se pěkně bavil a řekl bych, že je to jeden z nejlepších giallo snímků té doby. Vraždy povedené, místy je atmosféra velmi hustá a děsivá, místy naopak povolná a dokonce je zde i malá dávka humoru (jakmile se objeví na scéně Bud Spencer, zazní melodická znělka). Obsazení je slušné, líbila se mi hlavně výrazná vedlejší role Jean-Pierrea Marielle. Do poslední chvíle se mi nedařilo uhádnout vraha. Řekl bych, že s tímhle filmem nikdo neudělá chybu, já se skvěle bavil a stále přemýšlím o zvýšení hodnocení na plné. Uvidím po druhém zhlédnutí. Dario Argento odvedl skvělou práci. (20.10.2011)

Mám sice raději trilogii o Matkách či krvavější Tenebre, Phenomenu nebo Děs v opeře, ale první Argentovy filmy mají neodolatelné kouzlo. Byť se dvoukřídlý hmyz objeví ve filmu několikrát, až při klíčové scéně divák pochopí, proč název filmu obsahuje čtyři mouchy. Jsem asi hodně špatný detektiv, ale mně se vraha odhalit nedařilo až do doby, kdy už bylo pro hlavní postavu pozdě. Argento šetří gore efekty, o to více klade důraz na atmosféru a kameru. Ta se zaměřuje jak na detail - oči, kočka, větve, jejichž rozhýbání větrem věstí příchod hrozivých událostí (jak později Argento několikrát zopakoval), tak, jak je pro režiséra prvních filmů typické, rozbíjí klasickou kompizici obrazu (což bylo dotaženo v Temně červené) - padají pravidla zlatého řezu a výsledné zobrazení vzbuzuje podivný neklid. Některé scény mají neuvěřitelné napětí, na příklad služebná čekající v parku na vraha, jehož se rozhodla vydírat. Připomene scénu z ptáků, kdy hlavní hrdinka čeká na lavičce před školou, kouří cigaretu a za jejími zády se postupně usazují ptáci. Zde najednou zmizí lidé, ochladí se, zvedne se vítr, přichází večer, zamčená brána a kroky smrti. Jedinou výhradu mám k hudbě jinak výborného E.Morriconeho. Nebyla špatná, ale občas příliš připomněla mistrovy fláky pro westerny. Goblin by mně tu sedl lépe... (24.03.2012)

V roce 1971 sice Argento teprve nabíral formu, ale to neznamená nic horšího, než že jeho tehdejší filmy byly pouze nadprůměrné a nikoli mistrovské. Čtyři mouchy na šedém sametu lze směle hodnotit jako povedené giallo, které se ovšem nejspíš nebude líbit a.) lidem, kteří na detektivkách / kriminálních thrillerech oceňují hlavně důmyslný postup při odhalování vraha a tudíž nemají rádi náhody, absurdní dějové twisty a vyšetřovatelské metody z říše sci-fi b.) elektrikářům a vůbec všem, co chápou, co je to střídavý proud. (08.04.2013)

Quatro mosche di velluto grigio byl pro mě úplně finální střípek do celé Argentovi giallo tvorby a zároveň je tento film i posledním tzv. Zvířecí trilogie. No a na úvod musím konstatovat lehké zklamání, které asi pramenilo z faktu, že během 2 let tento tvůrce natočil 3 filmy, a to si prostě muselo vybrat svoji daň. Celý film na mě působil jakoby šitý horkou jehlou, a to počínaje scénářem (celá část spjata s profesorem a B. Spencerem byla jen výplň na prodloužení délky filmu, jinak Spencer tam byl jen snad kvůli jeho jménu, vtipné momenty absolutně se nehodící) a konče nezajímavý hereckým obsazením. Hudebně jeden zajímavý motiv, ale celkově na Morriocneho dost slabé, Goblini se dle mého názoru hodí k Argetovi více. Aspoň, že kamera a Dariovi pověstné detaily byly na jeho dobré standardu. Pořad jde ale v rámci žánru o nadprůměrný snímek a při lepším sestříhaní filmu by mohl působit kompaktněji a divácky přívětivěji. 3* (29.09.2020)

Spíš by se to mohlo jmenovat "Čtyři mouchy, snězte si mě". Přesně takhle pasivně hrdina v podstatě čeká na to, až si pro něj vrah přijde. Veškerou aktivitu i přemýšlení za něj musí obstarat vedlejší postavy, včetně těch komických, jako je Mariellův homosexuální detektiv nebo Spencerův Bůh. Když se takhle pasivně chová v jiných giallech Edwige Fenech, je to ještě přijatelné, ale na k smrti vyděšeného Brandona se přece jen nekouká tak dobře. Ostatně Brandon skoro nehraje a celý film jen kouká jak vyoraná myš. Pointa je slabá a snadno odhadnutelná, stejně jako identita vraha, kterému jsem vlastně nakonec tak trochu i držel palce, aby nesympatického bubeníka, který s vlastní ženou (kterou si vzal pro prachy) zachází jak s kusem hadru a jak vytáhne paty, svede její sestřenici, zabil ;) Ještě nechápu, co Argentovi tak strašně vadilo na Morriconeho hudbě, že s ním odmítl dál spolupracovat. PS. Ta scéna s parkem je skutečně vypůjčená z o jedenáct měsíců starší Mrs. Wardh. (15.10.2017)