Kdyby ty muziky nebyly

Těžká nuda, jejíž účel sice jakž takž chápu, ale nijak mě to nezaujalo, dechovka mě nebere už vůbec (jen při výjimečných příležitostech od určité skupiny), nic mi to nedalo, celkem rychle nejspíš i zapomenu, že jsem to vůbec viděl... Je to československá nová vlna, je to jiné než filmy předtím, ale to automaticky neznamená, že to budu jen kvůli tomu vynášet do nebes. Ono to totiž ani objektivně není moc dobré. Slabé 2* (21.05.2022)

Upraveno v květnu 2019. Kdyby ty muziky nebyly okouzlí postupy a vztahy a zaslouží si vyšší hodnocení. Zároveň by díky charakteru formy praktického cvičení byla lepší kvalifikace nepatřičná. Miloš Forman za vydatného přispění Ivana Passera hledal a zkoušel, identifikoval nové trendy, přistoupil k realitě všedního dne s básnickým zasněním a za každé situace si především hrál. Miroslav Ondříček přidává poetizující skladbu kontrastů a harmonie. V hlavní roli je dechovka, ve vedlejší burácející řev rozjařených motocyklů. Největší pozornost upoutá dirigent celoživotní vášně Jan Vostrčil. Dech rozvernosti ho škodolibě srovnává s dirigentem požárníků Františkem Zemanem a penzistou Jindřichem Pravečkem. Z dalších rolí zaujme problémové mládí Václav Blumentál a Vladimír Pucholt. Kdyby ty muziky nebyly jsou poetičtější, než Konkurs, přesto jde stále jen o přípravu a zkoušení. (05.07.2009)

Formanovu rannou tvorbu zbožňuju (a vlastně i tu ostatní), ale zde to ještě není úplně ono. Respektive je to ono jen místy. Neherci jsou zde naprosto úžasní, zejména oba hlavní dirigenti, ale na můj vkus mohli dostat víc prosotu, na úkor dechovky. Té je zde totiž až přespříliš. Na druhou stranu se mi líbí, že to co zpočátku působí jako sled záběrů, jež spojujjí jen hlavní postavy, se postupně nakonec ohne do solidní pointy, přičemž zejména závěr snímku zdobí to co je na Fromanových českých filmech tak skvělé. Závěrečná tancovačka je pro Formanovu tehdejší tvorbu typická, kombinace nejrozmanitějších neherců převážně důchodového věku se scénářem funguje natolik dobře, že stírá hranici mezi dokumentem a inscenovaným filmem. (22.07.2010)

Motorky a dechové orchestry, tak by se to dalo zkráceně charakterizovat. Zatímco u motorek jen mlčky sledujeme, u zkoušek orchestru se dočkáme kapelníkova lamentování a je úplně vidět, že Jan Vostrčil je ve svém živlu (i v osobním životě dělal kapelníka a Kmochův Kolín spoluzaložil, takže vlastně hrál sám sebe a to jeho nadšení z něj úplně čiší). Ostatně jeho účast je jediným želízkem v ohni celého filmu - jinak nám film nic moc nenabídne. Samozřejmě Formanův rukopis je zde již znát, ale není to ještě to pravé ořechové. "Nashledanou." "Raději ne." (09.02.2021)

Na dnešní dobu už je to místy zdlouhavé, ale jinak... U kontrastu motorek a dechovky jsem si kdysi poprvé uvědomil, co všechno se dá hudbou udělat s vyzněním záběru. Obdivuhodný Formanův cit pro tváře. Vostrčilův virtuózní portrét kapelníka-šamana, chlapíka absolutně oddaného té své muzice jako čemusi vyššímu, v rituální křeči naslouchajícího řeči bohů a neuměle tlumočícího to poselství ostatním členům kmene. Dřív bylo takových umanutců vidět víc a osobně jsem toho názoru, že náš skeptický národ je potřebuje o to naléhavěji, oč krutěji se jim vysmívá. Tenhle film ale není žádný primitivní výsměch, Forman spíš s přírodovědeckým nadšením i odstupem pozoruje chování lidí asi jako etolog chování žiraf, s čímž ostatně už nikdy tak úplně nepřestane. (17.06.2010)