Café de Flore

Zlatý minimalizmus! Toľko hudby a násilných strihov v dráme (!) som veru ešte nevidel. Režisér ukájajúci sa na zbesilej forme po celý čas odpútava divákovu pozornosť od dvojpríbehu, ktorý by sa dal zhrnúť jednou vetou, a neustále sa tvári, že ide o niečo nesmierne hlboké, ibaže ten príbeh je natoľko jednoduchý, že ani opakované na seba skladanie (miestami) zdanlivo nesúvislých časových rovín nezmaže dojem, že minimálne polovica deja je vo filme proste navyše. To je na tom paradoxne najlepšie; tá pointa - akokoľvek je samoúčelná, filmu rozhodne pridáva. Horšie je to ale s nudou. Nekonečnou a bolestivou. Režisérov zámer mal na mňa presne opačný účinok. Prečo som sa vlastne na Café de Flore tešil?? Edit: Odstup šesť rokov, Vallée práve boduje so Sharp objects a páči sa mi na nich presne to, čo tu kritizujem. Možno to chce druhú projekciu. (30.01.2013)

Milovat znamená nejen někoho pevně držet, ale v pravý čas ho dokázat i pustit. Café de flore překvapí jako tichá voda. Svou sílu čerpá z rozházeného stylu vyprávění, luxusního soundtracku s chytlavým songem v titulní roli a z pointy, která může působit jako zázračný lék na všechna zlomená srdce. Ať tomu věříme či ne. (09.03.2012)

O lásce, osudovosti a jejich různých podobách, o minulých životech, o tom, co vše nám může přinášet hudba... Dokonale řemeslně zpracované, zahrané, vzbuzující spoustu emocí. Od začátku jsem byla při sledování v příjemném napětí a zvědavosti, jakým způsobem se jednotlivé příběhy propojí a i když nemůžu říct, že bych byla přesvědčená o tom, že je možné se převtělovat a věřila na nadpřirozeno, rozuzlení mě vůbec nezklamalo. Tak jako už např. u Klubu poslední naděje, i tady na mě opravdu výrazně zapůsobila doprovodná hudba, pořád jsem se musela vrtět do rytmu a měla chuť se zvednout, jít někam tančit, nechat se hudbou pohltit, splynout s ní. Ano, je to film (mimo jiné) o hudbě, tak by bylo asi nešťastné, kdyby nestála za nic, i tak ale není jen tak, abych z ní a toho, jak byla vhodně propojena s jednotlivými scénami a dokreslovala nebo přímo vyjadřovala pocity postav, měla tak silné dojmy. Jednoduše v tomhle silně pocitovém snímku z mého pohledu do sebe vše krásně zapadalo, bylo skvěle zpracované, podané. Rozumím tomu, že to nemusí z různých důvodů (které možná ani nejdou dost dobře popsat) sednout každému, mně se ale Jean-Marc Vallée do chutí trefil hodně. A lituji toho, že už mi na smysly ničím novým bohužel nebude moci zapůsobit. 85 %. (05.01.2022)

Nedávno jsem došel k závěru, že pokud je u některého filmu uvedeno žánrové označení drama + romantický, tak to bývá předzvěstí katastrofy. Nicméně, najdou se i výjimky. Tohle je právě jedna z nich. Hnedle první vstup vypravěčky na mě udělal velký dojem a dával na tušenou, že by se v následujících dvou hodinách trpět nemělo. No posuďte sami, komentář ke chlapci s downovým syndromem ve znění "... a tohle je chlapec, který nemá jediný důvod ke štěstí a ani dost rozumu, aby si toho byl vědom..." jistě zapůsobí na každého. Tím spíše pronesený v libozvučné francouzštině. Právě vypravěččiny úvahy byly tím nejvíce krásným na celém snímku. Dále jsem se trošku obával, že mě příliš neosloví jednotlivé rodinné příběhy. Oslovily! Dokonce oba. Muzika od Sigur Rós nádherně dotváří atmosféru, protože tahle banda ani špatnou hudbu tvořit jaksi neumí. Opravdu citlivý a příjemný snímeček o životě, o rodině a o štěstí. V závěru musím pochválit moc pěkný a emotivní střih i ne úplně triviální pointu a poselství (oproštění se od vlastní sobeckosti a vzdání se nejmilovanější osoby pro její nejlepší dobro - prolínání časových rovin a úžasná metafora s přeříznutím provazů na mě udělala opravdu dojem), kvůli kterému se nakonec přikláním spíše k těm 4 *. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatela mat.ilda. (05.06.2016)

Dostalo mě to a jsem si jistá, že po čase si tuhle silnou vůni kávy opět vychutnám. Ač se to všechno může zdát tak vzdálené těmi roky, má to k sobě neuvěřitelně blízko jak jen to je možné. Člověk vše musí vnímat od začátku a nevynechat ani okamžik, aby ke konci pochopil pravý smysl a znal všechny odpovědi. Přiznání, že něco krásné končí, aby něco nové mohlo začít. Každý se s tím vyrovnává po svém. To jsi ty, má spřízněná duše. Na úplném konci filmu mě proběhlo hlavou, škoda že v reálném životě vše pokaždé nekončí tak idylicky jako tady. ... "Věříš na ně? Na spřízněné duše. Že eixstuje někdo, kdo k Tobě patří. Co tě přimělo opustit jednu spřízněnou duši kvůli jiné?." (02.11.2012)