Divoký Django

Dámy a pánové, toho, kdo vynesl scénář plánovaného Tarantinova filmu The Hateful Eight by se zasloužilo pověsit do kůlny, pěkně za obě nohy, hlavou dolů a zakroužit nad jeho mávátkem rozžhaveným nožíkem. Štve mě, že jsme možná přišli o další nálož skvělého tarantinovského rukopisu. Co napsat k Djangovi? Já fakt nevím ... jsem tak nadšená, že nemám tušení kde začít. Kdybych to měla popsat jedním slovem, tak snad - dokonalost - Nesl se celý ve westernovém stylu s koncem tradičním a nadsazeným, bez kterého by nebyl dokonalý v duchu na jaký jsme u Tarantina zvyklí, to znamená řežba a krev stříkající po hektolitrech. Film zároveň září skvělým výběrem hereckých es. Tak třeba Leonardo, zraje jak prvotřídní víno na přísně střežených vinicích ... když sudičky malému Leovi nad kolébkou chtěly natřepat z plátěného pytlíku trochu toho talentu, tak jim zmíněný pytlík zjevně vypad z ruky a celý jeho obsah se na něj vysypal. Na takového Magnuska například se díky tomu vůbec nedostalo! Hudba v Djangovi je další bezkonkurenční skvost - namátkou třeba. Takže ... Quentine, nedej se a natoč pro nás další neméně brilantní pecku. (15.02.2014)

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)

Kilo špaget rozvařených v deseti litrech vody, jen se špetkou soli s krvavým flákem a alespoň ucházejícím základem omáčky. Od mistra šéfkuchaře jsem čekal víc, zvláště, když west recept sám jinde využil už mnohem líp, než nakonec tady. Očekávaná jistota, která nevyšla, byť jde zhltnout a kdekoho zasytí. (25.01.2013)

70 % . Mám rád Tarantina, jeho štýl, svojrázny humor, jeho postavy aj dialógy, jeho univerzum, mám rád Quentina Tarantina. Ale väčšinu jeho filmov mi stačí vidieť raz, dva razy za život. Divoký Django nebude výnimkou. Perfektné a pritom svojím spôsobom nudné a "očakávateľné" herecké výkony, skvelá výprava, ktorá sa však vo finále celá zdrcne na jeden dom, výbušné scény, ktorým však predchádza 20-minútový dialóg... Veď to poznáte, taká tarantinovská klasika. Násilie začne po čase pôsobiť stereotypne a finále je rovnakou mierou napínavé ako nudné a zbytočne dlhé. Samé paradoxy človeče. Ak to mám trocha prehnať, nakoniec sa mi najviac páčila asi WTF scéna s Ku-Klux-Klanom. (26.01.2017)

Quentin Tarantino po Hanebných panchartech potvrdil, že je to skutečně jedinečný režisér a na téměř tři hodiny mě připoutal do sedadla, ze kterého se mi po skončení filmu nechtělo vůbec vstávat a můj vnitřní hlas řval, že bych chtěl ještě přidat! Kdo neviděl, mám pro ně jednoduché doporučení, okamžitě si ten film někde sežeňte, protože nevíte, o co jste přišli.... (14.04.2013)