Divoký Django

Jaké je hlavní téma Tarantinových filmů? Je to etika. Ve vší podobě. V současné době asi není v kinematografii režisér, který by o etice pojednával v takovým rozsahu jako Tarantino, ať už se etikou míní etika dávání spropitného v Gaunerech, kodex cti v kriminálním prostředí, milosrdenství, zrada, utilitarismus kontra deontologie, nebo ona přece jen už trochu zprofanovaná starozákonní pomsta, která je ovšem minimálně v Kill Billu problematizována tím, že dcera Nikki se možná pomstí Ulmě za matku Vernitu, stejně jako Lucy Liu zabije vraha svých rodičů a zakládá vlastní klan zabijáků, čímž je celý ten podnik Ulmy jako nikdy nekončící kruh násilí mezi řádky zpochybněn. Nejkrásnější případ etiky, či spíše etikety, nacházíme v Pulp Fiction, kde je Travolta odsouzen ke špatnému konci kvůli svému zlozvyku nemít si ruce po použití toalety. V Tarantinových filmech se nic neděje náhodně. Travolta je na záchodě ve chvíli, když Honey a Pumpkin vytáhnout v kavárně zbraně, Travolta je na záchodě, když si Ulma splete jeho heroin s kokainem, a Travolta je na záchodě i v okamžiku, kdy se Butch vrací pro své milované hodinky, což znamená pro Vinnieho totální konec. Tarantino nám dává jasně, velmi důrazně najevo, že Vinnie si nemyje ruce, když nám ho ukáže, jak vychází ze záchodu v Butchově bytě vzápětí poté, co spláchne, a ještě si zapíná opasek. Vůbec to tedy není tak, jak se občas soudí, že Hanebný pancharti spolu s Nespoutaným Djangem představují v tvorbě Tarantina nějaký zlom, kterým vystřídal zábavné brakové světy za serioznější rozpravy o emancipaci židů a černochů. Jeho filmy byly vždycky o etice. O zlomu hovoří spíše lidé, kteří jeho starší filmy vnímají chybně jako zábavu. Tarantino nikdy nedělal pouze to, že by vzal neumětelské brakové filmy šedesátých a sedmdesátých let a natočil je ryze profesionální formou. Udělal hlavně to, že ty brakové filmy obohatil o etické otázky. Tarantino výjimečnost je tudíž v tom, že nemoralizuje, ale promýšlí morálku a otevřeně ji tematizuje, díky čemuž kupř. ze srovnání Schindlerův seznam/Hanebný pancharti (židi) a Lincoln/Nespoutaný Django (černoši) vychází dokonce i velmi progresivní filmy Spielberga jako velmi konzervativní. Z toho, kolik morálky se skrývá v údajně amorálním světě Tarantinových filmů, je patrný i to, proč není úplně správný řadit ho mezi postmoderní filmaře. Tarantino sice je postmoderní co se týče popkulturního citování ostatních děl, synkretismu, eklektismu, pluralismu atd., ale rozhodně ne co do morálního relativismu a nějaké nevázanosti či chaosu. Nejde z jeho strany o bezbřehý či fejetonistický postmodernizmus, kde je vše promícháno v koktejl a vše dovoleno, ale o velmi precizní rozlišování mezi dobrým, pochybným a katastrofálním. Jeho nelineárně odvyprávěné filmy jsou vlastně mnohem kauzálnější a důslednější než různé přímočaré a zdánlivě příčinné podívané, které ve skutečnosti trpí náhodným řetězením událostí maskovaným za zdánlivou souslednost příběhu. V Tarantinových filmech nemá náhoda místo, což je zjevný i z rozhovoru Travolty a Jacksona nad povahou zázraku v Pulp Fiction poté, co do nich nasype jeden z maníků šest ran z příručního kanonů, aniž by některého z nich alespoň jednou zasáhl. Jackson se domnívá, že to bylo výsledkem boží vůle, zatímco Travolta si myslí, že měli pouze štěstí. Vzhledem k tomu, jak Travolta ve filmu dopadne, je zjevné, na čí stranu se Tarantino kloní. To, že Tarantino žádné náhody nepřipouští, je zjevné i z toho, že nenatáčí na více kamer. Tarantino na to má jednoduchou odpověď: „I direct, I don’t select“. V Nespoutaným Djangovi to je třeba velmi zjevný. V pouhé štěstí nevěří ani doktor Schultz, z jehož jednání je patrné, že za každé situace přesně ví, co dělá, jak je zřejmé z posloupnosti šerif-maršál-zatykač, nebo z umístění dynamitu do drožky obsypané následně ku-klux-klanem. Zásadní otázka pak ale zní, (-spoiler-) proč doktor Schultz odmítne podat ruku DiCapriovi a nechá se na konci tak lacině zabít, když se jinak chová docela racionálně? Vedle toho, že teprve Schultzova smrt uvolní Djanga doopravdy z pout a je tudíž nezbytná, dává Schultzovo rozhodnutí nechat se zabít smysl také proto, že ztratil obrovské množství peněz, má na rukou smrt nevinného otroka roztrhaného psy a jeho plány na osvobození ženy Djanga dočista selhaly. Schultz prostě učiní rozhodnutí, které není ani náhodné ani iracionální, ale zcela v souladu s jeho permanentně kalkulující povahou. Platí pro něj úplné totéž co pro Billa z Kill Billa, který v jednu chvíli říká: „Připadám ti jako sadista? Víš, holčičko, já se jako žádnej sadista nechovám. Ne holčičko, já se právě teď chovám jako ten největší masochista.“ Podle tohoto citátu je zřejmé, že i když Bill ví, že jeho čin není v souladu s jeho dlouhodobým zájmem, má přesto motiv ho vykonat. Stejně jako doktor Schultz odmítající podat ruku DiCapriovi. Jinak řečeno Tarantinovy klíčové postavy nejsou sadisti, ale masochisti. A tím se liší, to jim dává ten etický rozměr. (07.04.2013) (menej) (viac)

Budu SPOILERovat. Druhé zhlédnutí objasnilo některé zdánlivé strukturní vady (trojitý konec, nefunkčnost milostné linie), ale stále mi přišlo, že film má zásadní problémy s tempem a soudružností: nepřetržité měnění tónu za pochodu je dost samoúčelné, některé záběry a scény z filmu čouhají (dvojité cameo Zoe Bell jako ženy sledující z okna přijíždějícího Djanga a Schultze a jako členky gangu). Nevadí, že postavy moc mluví o skutečnostech, které by se daly odbýt jedním záběrem – Tarantino byl v interiérových dialozích vždy silnější než ve vyprávění obrazy, takže lze pochopit, že krajina zde plní čistě dekorativní funkci. Vadí, že některé kecací scény vyprávění nikam neposunují, ani nenabízejí jinou přidanou filmovou hodnotu typu pozvolna gradovaného napětí (na čem z velké části stáli Pancharti). Vyloženě vycpávková je divně sestříhaná KKK odbočka po dopadení bratrů Brittleových (vložený flashback působí napoprvé poněkud matoucně). Jedna dějová linie byla uzavřena, k otevření další (Hildi) zatím nedošlo. Vyprávění několik minut stojí. Schultzovo následné zasvěcování Djanga do pravidel tržního mechanismu spouští rábovu proměnu v pána, která je završena v samém závěru radikální obměnou šatníku. Společně s výchovou ke kapitalismu ale dochází k poměrně zbytečnému (z hlediska vyprávění, nikoli diváckého požitku) výcviku Djanga v nejrychlejšího střelce amerického jihu. Vícevrstevnatá proměna protagonisty přesto patří k těm nejlépe vystupňovaným v rámci celé Tarantinovy filmografie. Od začátku jsme připraveni na Djangovo převzetí zodpovědnosti od jeho mistra, vůči němuž nejprve vystupuje jako malý chlapec, dychtivý dozvědět se, jak to bylo s tou německou princeznou. Postupně ale projevuje stále více samostatnosti, ačkoli mu role, které musí ztvárňovat a které mu rozhodně nejsou vlastní, brání naplno se projevit (jeho mikrosvět se musí podřizovat tomu Schultzovu, ač později, poprvé výrazně během scény se psy, se s ním dostává do konfliktu). S o to větší pompou může v blaxploitation finále převzít pozici hlavní morální autority, odhodit všechny masky (a sedlo z koně) a jako zcela svobodný hard ass nigga motherfucker postřílet asi dva tucty bílých padouchů (a jednoho bílého negra, který svého pána uctívá víc než vlastní matku a v rámci vyprávění prodělává ve vztahu ke svému mistrovi podobný významový posun jako Django). Django se konečně explicitně pouští do toho, co Tarantino dělá za kamerou – bourá stereotypy. Většina postav, na něž nezařaditelný německý ex-zubař a odpoutaný otrok narazí, totiž odpovídá určitému archetypu z americké mytologie nebo z exploatační kinematografie (mammy, jižanská kráska, eugenikou posedlý zlosyn). Výjimkou bohužel není ani Hildi, na Tarantina nezvykle plochá ženská postava, které je vesměs dovolena jenom brečet, křičet a nechat se zachraňovat. Nespoutaný Django je neuvěřitelně stylovou záležitostí, excelentní v mnoha dílčích oblastech (soundtrack, herci, punchlines) a odvážnou v nerespektování westernových konvencí (i když některé z nich – třeba střelbu na koně, nebo učinění využití bílých amerických kovbojů jako padouchů – už mnohem dříve porušili italští režiséři), ale v celku ne úplně vyladěnou. Z „dojmového“ hlediska jde ale intenzitou divácké potěchy o skoro dokonalý počin a některé scény z něj si ještě pustím mnohokrát. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, kiddo, Bluntman, Slasher, Mertax, Šakal, mcb (08.01.2013) (menej) (viac)