Archimédův bod

Svět mezi minulou a budoucí sociální bouří... K dobrému filmovému zážitku nemusí být zapotřebí speciálních vizuálních triků ani trojrozměrného rozlíšení. Osobní přínos může poskytnout i komorní televizní inscenace, klidně i nízkorozpočtové brněnské produkce. Archimedův bod mne hodně oslovil před čtyřmi roky, v době, kdy jsem se více ponořil do světa naší televizní dramatické tvorby z minulých let. lja Racek mne poprvé fascinoval svým výkonem ve vedlejší roli pana Maacka v Ubohém panu Kufaltovi, zde v hlavní postavě Jiřího Maheny předvedl Racek opět nezapomenutelnou kreaci a od té doby ho řadím mezi ty české herecké legendy, na něž nedám dopustit. Byť je zde snímek řazen do kategorie životopisný / historický, já si užil především psychologické drama ze života spisovatele a publicisty, kde svět literatury, publicistiky a divadla za první republiky vytvořil spíše zajímavé pozadí k hlavnímu příběhu. Je hodně důvodů, proč snímku i po třetím zhlédnutí s odstupem několika let ponechávám plné hodnocení... Průbojnost a pevný charakter hlavního hrdiny, který se neodváží ani pod vlivem úplatků uveřejnit v novinách podřadné básně podprůměrného autora. Otázka hranic možného plagiátu, inspirace či pouze náhodného vzniku dvou velmi podobných děl ve stejné době, přetavena v složitý vnitřní zápas s nutným osudovým vyřešením. Nad to všechno titulní myšlenka o hledání tzv. Archimedova bodu, pravého smyslu života, v němž možno výrazně pokročit, ale během času života nikdy ne úplně skončit. Vše působivě podbarvují Mahenova poetická rozjímání, nasmímané v silném zatmění se zaostřením na siluetu hlavního protagonistu. 90% (11.08.2020)

Nejsem Brňák, a tak jsem toho o postavě Jiřího Mahena zatím zas moc nevěděl. Leda, že po něm je pojmenované jedno z brněnských divadel. Tahle televizní inscenaci brněnského studia Československé televize je možná hodně komorní (zvláště pokud jde o výpravu), přesto se zde toho o Mahenovi člověk dozví víc, než jen to, že mu okolí přezdívalo "Korzár". Nakolik je pravdivá i ona základní zápletka, v níž je stárnoucí Mahen konfrontován jednak s opovážlivostí člověka vydávajícího své plagiátorské literární pokusy za umění, a především pak s limity svého vlastního umění vůči talentu jistého mladíka píšícího pod pseudonymem Jan Zvonař, neumím zcela posoudit. Ani nevím, zda měl Jiří Mahen skutečně rozepsanou hru jménem Archimedův bod. Co ale vím určitě, že se Ilju Rackovi v tomto komorním snímku podařilo nastínit danou postavu (se všemi komplikovanými projevy jeho duše) s ohromnou grácií. Co na mě pak hodně zapůsobilo, byl režijní nápad, kdy jsme z času na čas svědky jakéhosi Mahenova poetického rozjímání, které je docela zajímavě nasnímáno (viz zaostření na siluetu hlavního protagonistu v silném zatmění). Krásnou melancholickou náladu jsem z toho cítil. (01.04.2023)

Kdo má trochu hloubavější duši a nelpí na kvalitním zázemí televizních studií, pompézních efektech, velkolepém hudebním doprovodu a výbuších třeskutého smíchu, zaraduje se. Ponuré a temné vyprávění má přesně takovou atmosféru, jakou by mělo mít. Je to o konci jedné životní etapy a o začátku další, kdy starý předává pomyslné veslo mladšímu a odchází ze scény. I takto lze přispět. Nesobectvím. Uznáním druhého a jeho podporou. Morální čistotou. To vše tu najdete, když se budete pozorně dívat. K tomu navíc výborný Ilja Racek se svým nezaměnitelným charismatem. 85% (10.10.2020)

Jakékoliv připomenutí kohokoliv, kdo přispěl ke zvyšování kultury naší země, je záslužné. Pokud se tak ale děje v třesoucích se kulisách, v hrozivě nudné atmosféře, kdy padají překvapivá zjištění hlavního hrdiny typu "jsem synem muže a ženy", tak mě to nebaví. Ani když tam hraje Ilja Racek. Jó, jako rozhlasová hra, by mi to nevadilo. Rádio totiž neposlouchám. (15.01.2017)

Československý televizní film o životě českého spisovatele, redaktora a divadelního dramatika Jiřího Mahena (1882-1939), jehož velmi přesvědčivě ztvárnil I. Racek. Děj příběhu od J. S. Kupky se odehrává ve třicátých letech, kdy se tento brněnský patriot a zaneprázdněný mnohostranný umělec rozhodne napsat divadelní hru s názvem Archimédův bod, v níž hodnotí vše prožité, hledá pevný bod v životě a vyzdvihuje morálku hlavní postavy. Ve skutečnosti se Mahen dostává do morálního dilematu, zda ustoupit a otisknout v novinách špatnou báseň mladého zámožného grafomana (M. Donutil) a na oplátku získat finance pro ustanovení veřejné knihovny. Současně se seznamuje s jiným mladým talentovaným básníkem (nesmělý O. Navrátil) a seznává, že onen mladík napsal divadelní hru na podobné téma jako on sám, avšak literárně zdařilejší. Mahen podpoří mladého autora, své životní dílo ani nedopíše, opouští všechny své funkce a odchází do ústraní, kdy těsně po německé okupaci v květnu 1939 spáchá sebevraždu. Ve filmu R. Tesáčka se objevuje mnoho více i méně známých herců z brněnských divadel, nejvýraznější role připadly L. Lakomému jako Mahenovu příteli, malíři F. Halánkovi, Z. Herfortové coby jeho manželce či jeho kolegovi v redakci novin v podání J. Vlasáka. Dobře napsaný scénář doplňují v určitých momentech verše z Mahenových básní, jež jímavě recituje J. Pecha a právě tato lyrická složka mě přesvědčila k udělení hvězdy navíc. (23.04.2018)