Jako opice

Na Cinemaxu se objevil po delší době opět skandinávský film, tentokrát ho má na triku Švédsko. Podle úvodního textu jsem zjistil, že se jedná o nějaký šokující kousek, který se nebojí ukázat to, co u jiných filmů ostatní tvůrci jen tak nedokážou. Jde o vztahy, o co jinýho taky. A určitě to stojí všecko za zamyšlení. A musím říct, že byly chvíle, u kterých jsem si byl jistý, že film jen tak nenabídne, ale nebylo to vysloveně nic, co bych zase vyhledával. Filmařina to byla podle mě průměrná a chvílemi i dost nudná. (02.11.2012)

Film, ktorý vám môže spôsobiť vyplavenie sa vlastnej špiny a zvrhlosti na povrch! Také zrkadlo do duše. Odraz toho skrytého, čo je furt vo vnútri vás a iba čaká na prebudenie a ani sami o tom možno neviete, že čo to vo vás spí. A pritom o nič vlastne nejde. Všetko sú len namotávky a kto sa na čo ako díva. Ale ako tak čítam, film z časti hodnotili fanúškovia Siedmych statočných! (12.02.2012)

Vše, co mi chybělo v Černé labuti, jsem našel v tomto uměřeném debutu o dívčím dospívání, zrání, sebedefinování. Důmyslná hra s principy westernu, dívčích románků i severské nedořečenosti ve vizuálně i myšlenkově zralém debutu, kterému k jedinečnosti do značné míry dopomáhá sžíravý zvukový podkres Sami Sänpäkkiläho. Až se Lisa Aschan ještě více odpoutá od jisté míry konvenčnosti, kterou u ní pořád ještě cítím, mohlo by se jednat o jednu z nejvýraznějších osobností filmového severu. (04.07.2011)

Švédský film je v poslední době vnímán hlavně skrze tragikomedie, nicméně Apflickorna v sobě nemá nic veselého – je to zlé drama, které je kruté hlavně (anti)hrdinkami. Zamlklá Emma se chce kvalifikovat do týmu voltyže, zatímco Cassandra už v něm je. Film je o dospívání v různých etapách, hledání identity, sexuálních experimentech, utváření vlastního prostoru a hlavně o moci. Nádherný je styl s občas netradičním rámováním a takřka geniální zvukovou stránkou. Pro mě nejlepší film Berlinale 2011 (Generation14) a zatím i nejlepší film roku. Pokud je film prezentován jako film pro dospívající publikum, tak právem nutí obrátit svou pozornost i k „podceňovaným dětským filmům“. Daleko progresivnější než „velké filmy“ řešící závažná témata. Prohnilé do posledního záběru. (30.06.2011)

Důmyslná dekonstrukce westernu na samotnou podstatu žánru - střety, boj o moc a definování dobra a zla slouží zde jako půdorys pro film o dospívání, nebo lépe řečeno o podstatě člověka coby bytosti vědomě realizující své touhy. Co se zprvu tváří jako příběh o lesbické lásce se ukáže jako nevybíravé pojednání o krutosti a egocentričnosti dětí. Hlavní hrdinka pouze vypadá jako dospívající, ale právě svým chováním se ukazuje jako dítě; proto také zásadní význam ve filmu mají sekvence s její mladší sestrou, které tuto paralelu ozřejmují. Režisérka Lisa Aschan svým debutem prokázala výjimečnou míru přemýšlivosti, koncepčnosti a řemeslné zručnosti. A přispěvatel Variety, který film na MFFKV uváděl zase svými retardovanými dotazy působícími jak od jižanského burana z padesátých let (proč byly ve štábu ženy, film je přece mužské odvětví; váš film je vyprávěný jinak než filmy natáčené v Los Angeles, jak jste na ten styl přišla) potvrdil marnost a vypatlanost tohoto industry-plátku. (04.07.2011)