Křížová vazba

Špatné podání, pomalé tempo. Konec nic moc, nepobral jsem co a jak. Mladému mohli přišít maximálně výtržnost, nic víc mu dát nemohli, ta flaška letěla evidentně někam ke stropu. No, podruhé ani omylem, ale něco dát musím krásné Ľubici Mruškovičové. Ano, i za to co ukázala. A mimochodem, i kdybych chtěl dát něco navíc, zase bych to strhl za zbytečně dlouhou stopáž a hnusnou hudbu. (21.06.2017)

Film trpí poněkud neumělou režií a mizerným střihem, který se pokouší o plovoucí časovou osu. Ne každý to ale umí jako třeba Tarantino. Tady to celý příběh fragmentizuje až ke zmatenosti. Je to škoda, protože jinak by pointa byla fajn. Vše zachraňují herecké výkony a parádní Svobodova hudba. Upadlo bohužel v zapomění, mimo výše jmenovaného možná i proto, že by dnes charakter a chování hlavního hrdiny stěží kdo pochopil. (10.06.2020)

"Já ty vaše červený knížky tak nenávidím, že si to ani neumíš představit!" "Ale máš se z nich dobře! Žijete si z toho!"                                                                                                                                                                                                  Film, který měl tu smůlu, že ho postihly revoluční události. Přitom šlo o dobové drama zaměřené na osudy skutečných lidí. Politika je zmiňovaná jen v mířu nutné k pochopení situace a ukazuje každodennost soudruhů polapených do sítě komunistické mašinérie zvané strana. Kdo měl nějaký škraloup nebo chtěl ochránit někoho ze své rodiny, chtěl vystudovat a věnovat se svému oboru na špičkové úrovni, neměl jiné volby než vstoupit do strany. Udělali to tisíce lidí a že řada z nich měla i dorbý úmysl nedat se zmanipulovat a pomáhat rodině a kamarádům. Ale soudruh vnořený do fuknce je vytlačován silou soudruha z funkce vytlačeného. Jak jednou vstoupíš, strahne tě proud, plavat se dá jenom dopředu, vystoupit neleze, jenom utonout. I když jde o téma zavážné a kvalitně zpracované, neměl filmo to "štěstí", aby byl odložen do trezoru. Přitom zde stojí v popředí velice silní protihráči - Radoslav Brzobohatý, který si záhral výraznou postavu Františka v Jasného Všichni dobří rodáci, tak i soudruha v terzorovém filmu Ucho a Vladimír Dlouhý, který si prošel rolimi mladíčků, aby se ve svých 32 letech postavit čelem proti svému staršímu kolegovi a stačil mu. Pokud někdo bude prátrat, jak se žilo za socialismu, doporučum mu raději tento film než studium totalitního režimu.                                                                          "Nechal jsem si o tobě všchno zjistit. Na to mám snad právo."                                                                                                  Přiženit se di stranické rodiny ovšem není žádné terno. Je zapotřebí být uvědomnělý a udržet nasazené tempo! Krom zdařillé rozehrávky mezi tchánem a zetěm dostaly dostatečný prostor i ženy. Jak nelehké to měly manželky straníků je zde vlastně jen nastíněno, ale i tak odhaluje mnohé. Padne slůvko, které se po revoluci skoro přestalo používat, ale dřív bylo hodně trefné: vlezdoprdelismus. Bez něj se sice dalo přežít, ale někdy hodně těžko! Kdo ho aktivně využíval, sice přežil, ale většinou přišel o úctu a o přátale.                                                                                                                                      "Myslíte, že se dá vyskočit z rychlíku?" "Ak ste dobrý kaskader!"                                                                                                          Ľubicu Mruškovičovou dabuje Ilona Svobodová (06.03.2015)

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné" praví Písmo Svaté a že na tom něco bude se přiklání i mnozí nevěřící. Osudy jsou různé a určitě mnohý bude souhlasit s tím, že ne zrovna takové, jak by si sám představoval. A o jednom takovém osudu vypráví tento snímek, který vznikl ještě v době socialismu, což znamená, že obsahuje ono, dnes tolik proklínané, socialistické smýšlení. To však nijak neubírá na kvalitě v rámci dramaticko-psychologické filmové tvorby. Svým námětem má rozhodně co říct i dnes. Takovýchto snímků bylo natočeno hodně a co se týče námětu, je skutečně z čeho vybírat. Ať se to někomu líbí nebo ne, natočen je kvalitně v celém svém aspektu dané problematiky. Právě svou dramaticko-psychologickou sondou zvýrazňuje vážnost, což znamená, že se rozhodně najedená o nic zábavného. Je to příběh, který by bez skrupulí klidně mohl nést označení 'osudový příběh ze života'. Má hlubokou myšlenku a o to jde především. A je to myšlenka v rámci obyčejného lidského přístupu nemálo hodna k zamyšlení, neboť platí v každé době. A co víc, třeba se v tom někdo s podobným osudem i pozná. Máme tu mladíka vracejícího se z vězení, který se snaží opět zapojit do společnosti. A jak už to tak bývá, jednoduché to rozhodně nemá. Příběh tak sleduje jeho počínání a retrospektivou se postupně dozvídáme, jak se vlastně do toho vězení dostal. A jak je nám také prozrazeno, stačí k tomu opravdu málo. Vynikající výkon Vladimíra Dlouhého v hlavní roli, kde mu jako protihráč neméně zdatně sekunduje Radoslav Brzobohatý, u kterého dnes určitě také stojí za zmínku, že se tu ve vedlejších rolích objevuje celá jeho rodina. (15.04.2020)

Z mého pohledu zbytečně chaoticky vyprávěný příběh, což komplikovalo vpravení diváka do děje a ničemu to nepomohlo, spíš naopak. Možná tím sice film avantgardně předběhl svou dobu, protože chaotičnost vyprávění se mezitím stala téměř povinnou výbavou mnoha artových filmů, nicméně ani u nich mi to body pro ně většinou nepřidává. Dále podle mne film utrpěl tím, že byl natáčen v době, kdy se starý režim již hroutil a byl téměř bleskově vystřídán novým, což tenkrát zaskočilo skoro každého, tvůrce filmu logicky nevyjímaje, takže původně možná i odvážná snaha kritizovat lživost a falešnost tehdejší socialistické morálky už byla náhle téměř zbytečná, překotnost doby ji prostě předběhla. Zřejmě i proto byly do filmu, alespoň to tak na mě působilo, dodatečně naroubovány obrazové odkazy na osmašedesátý rok a sovětskou okupaci, které z filmu trčely jako sláma z bot a působily naprosto neorganicky. Stejně tak jsem ani s pomocí dalšího spoludiváka nedokázal rozklíčovat, co chtěli tvůrci říci závěrečnou scénou s instalací sochy jakéhosi mladého "úderníka", který se vzdáleně podobal hlavnímu hrdinovi(?). Námět se dal jistě zpracovat mnohem líp, potenciál na to myslím měl. Zůstalo však jen u rozpačitého pokusu o psychologický film. (19.08.2020)