Jelena

Andrej Zvjagincev nezkoumá současné Rusko, jak by se dalo od tvůrce jeho renomé a formátu očekávat, ale spíš reflektuje obecná témata celé západní civilizace a možná i obecně lidská. Tenhle příběh se mohl udát kdekoliv a kdykoliv na světě a právě v jeho univerzálnosti je jeho síla. Je to příběh patriarchální (Jelena je vlastně jen lepší služka a zlatokopka), jehož hlavním hybatelem je ovšem žena, a vůbec to není paradox. Snaha ochránit vlastní krev a rodinu nakonec přece vždy zvítězí, byť ne vždy úplně v souladu s etikou, normou a zákonem... Skvělá scéna (a scenáristicky dobře zasazená a timeovaná) je s oním nečekaným vypadnutím elektrické energie...,,boží mlýny" tak zůstaly jen v symbolickém náznaku... (11.02.2015)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Nudný film, to bez pochýb, s jednoduchým príbehom slúžiacim k tomu, aby sa ľudia zamysleli. No príde mi to také naozaj iba pre tých, ktorí boli doteraz fakt slepí, že si to akoby musia pretrpieť a pochopiť to cez to. Ja som si túto ruskú drámu odtrpel. Je to smutný film, ktorý mi veľa nedal, no s tým, že sme vlastne sami sa dá aj súhlasiť, no myslím, že by sa to dalo natočiť aj normálnejšie. Zvjagincev u mňa klesá film od filmu, toto bolo prehnané. (10.07.2013)

Jak někdo v komentářích podotkl - příběh by se mohl udát v jakékoliv zemi, ne jen v Rusku. Ne že by to byl příběh běžný a zcela obyčejný, pouze ukazuje chování chování člověka, který i přes svou submisivitu a odevzdanost je ochoten pro svou rodinu udělat cokoliv, i kdyby to bylo morálně absolutně zavrženíhodné. Ale když nad tím přemýšlíte, něčeho podobného jako Jelena by byl schopný opravdu leckdo... krev není voda, že? Zvjagincev má očividně rád témata komplikovaných rodinných vztahů jak je vidět mj. na jeho předchozím snímku Vozvraščenije a o tři roky mladším Leviafanovi, který následoval. Dává nám mnoho prostoru o dynamice vztahů v průběhu filmu uvažovat a to prostřednictvím předlouhých záběrů, zpravidla doprovázených melancholickou hudbou. Někoho tyto záběry štvou a rozhodně netočí filmy pro netrpělivé lidi. Tempo filmu je totiž opravdu pomalé, na druhou stranu z rodinného dramatu akčňák moc dělat nelze a tato poloha danému žánru sluší mnohem více. (17.06.2015)

"Poselství filmu? Lůza by se neměla množit." Nesympatičnost drtivé většiny postav (kladně působila snad jen dcera s jejím předstíraným cynismem), v kombinaci s recepční náročností snímku, totiž zřejmě byla důvodem nespokojenosti většiny publika. Mně ale vyprázdněná narace, vypiplaná statická kamera s častým přeostřováním, pomalé tempo a v neposlední řadě Jelenina uklidňující jistota a ráznost, s jakou prováděla své každodenní úkony, sedly víc než dost. Černý puntík si tedy ode mě vysloužilo totálně ignorantské publikum. Nepřetržitý šum v sále a komentáře typu: "to jako ten záběr nikdy neskončí?!" totiž rozhodně nejsou věci, které pomohou divákovu ponoření se do atmosféry. (MFF KV 2011) (13.07.2011)