Réžia:
Michael HanekeScenár:
Michael HanekeKamera:
Darius KhondjiHrajú:
Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, William Shimell, Ramón Agirre, Rita Blanco, Carole Franck, Dinara Drukarova, Alexandre Tharaud (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Príbeh starnúceho páru o tom, aké ťažké je vyrovnať sa s utrpením blízkych. Učitelia hudby na dôchodku Georges a Anne už majú po osemdesiatke no stále sa vedia tešiť zo života a jeden z druhého. Jedného dňa však Anne postihne mozgová mŕtvica, po ktorej jej ochrnie polovica tela. Jej manžel sa rozhodne, že s o ňu bude starať sám, po druhej mŕtvici sa však jej stav dramaticky zhorší a Georges je tak postavený pred veľmi závažné rozhodnutie. Film rakúskeho režiséra Michaela Hanekeho získal Oscara, Zlatú palmu na MFF v Cannes a viac ako 80 ďalších ocenení. (STV)
(viac)Videá (5)
Recenzie (322)
Nemůžu si pomoct, ale Hanekeho styl mi prostě nesedí (třeba dívat se pět minut na to, jak stařík honí holuba, už u mě hraničí s fyzickým utrpením). Podobnou životní situaci jsem zažila na vlastní oči u manželových prarodičů a upřímně řečeno, chladně odtažitý Hanekův počin se realitě nepřiblížil ani náhodou. Filmu vévodí výborné výkony obou hlavních představitelů a jedna silná scéna (facka), ale emocionálně to u mě nevyvolalo téměř nic. ()
Co je láska? Podle jistého Rimmera z jistého seriálu je to jen "mechanismus, kteří vymysleli bankéři, aby nás donutili přečerpat si účet". Ale podle jistého Hanekeho se mi to líbí o něco víc, protože to je prosté "miluj v dobrém i zlém". Amour staví hodně na hercích a na tom, jak jim uvěříte jejich role. Naštěstí jsou oba opravdu skvělí, speciálně musím vyzdvihnout Emmanuelle, protože to byl panečku skvělý výkon, který by byl hodný i toho Oscara… Každopádně, tohle není příjemný film na koukání, ale je to tak skvěle natočeno, že zkrátka nebudete chtít odtrhnout oči. Už dlouho jsem neviděl film, jehož název by až tak přesně charakterizoval celý snímek. Prostě a jednoduše, je to film o lásce. 95 %. ()
silná a hlavně smutná podívaná, která krok po kroku vyobrazuje nedůstojné odcházení člověka ze světa.. třebaže se pomalé tempo, jež je zde korunováno extrémně zdlouhavým závěrem, k tomuhle tématu bezpochyby hodí, bylo to místy až přehnané a jelikož film takřka úplně postrádá emoce, které by to vyvážily, je z toho ve výsledku jen malinko lepší průměr.. ()
Jestli mi například Hanekeho Bílá stuha přišla zneklidňující a neobyčejně působivá, Láska pro mě představuje opačný pól jeho tvorby. Působí na mě silně předvídatelně a odtažitě, je na můj vkus zbytečně doslovná. Pravda, současná společnost má tendenci nepříjemné jevy vytěsňovat - a v první řadě mezi ně patří umírání, bezmoc a sám akt smrti. Pokud do téhle početné skupiny patříte, může vám snímek něco odhalit. Ale mně prostá ukázka nestačí. S tím vším jsem se už v minulosti potýkal a v Hanekeho filmu nenalézám filmovou magii. Režisér mi něco hotového servíruje a prostor pro sebe tam nevidím. Navíc je to vážně studené jak psí čumák. Tři hvězdičky jsou za nesporně kvalitní Hanekeho filmové řemeslo. Celkový dojem: 55 %. ()
Galéria (57)
Zaujímavosti (7)
- Film získal ve Vallettě Evropskou filmovou cenu pro nejlepší film roku 2012. (jirkah23)
- Michael Haneke si za snímek odnesl z 65. ročníku festivalu v Cannes Zlatou palmu, která je udělována nejlepšímu filmu. (Caminzind)
Láska je výjimečný a velmi subtilní film, který si neklade za cíl diváka emočně vykořisťovat. Haneke se zde nesnaží šokovat. Vzdává se pozice tvůrce pravidel, který může kdykoli přivodit dějový zvrat a pohrát si s očekáváním diváka. To ovšem neznamená, že zde opustil od svého autorského trademarku, kdy se snaží diváka co nejvíce konfrontovat s děním na plátně. Co se týká sebereflexivních impulzů, je Láska možná intenzivnější než všechny dosavadní autorovy filmy dohromady. ___ Jako herci na jevišti. _ Haneke zde uplatňuje opačný postup, než u svých předchozích děl. „Šokující“ moment zde přichází v samotném počátku filmu, zbývající stopáž filmu už pak diváka pouze uklidňuje a připravuje na nevyhnutelný konec, který je ukázán v prologu filmu. Jedná se o scénu, kdy se pracovníci sociální služby snaží dostat do zamčeného bytu a za všudypřítomného zápachu zde nachází mrtvou stařenu (Emmanuelle Riva) obsypanou květinami. Následuje hanekovsky typický záběr, prostřednictvím kterého znejišťuje diváka a naznačuje mu, že i on se brzy může stát aktérem filmové situace. Respektive přesahuje tak rámec pouhé fiktivní podívané. Jedná se o úvodní záběr z koncertu klasické hudby, kdy namísto muzikantů na jevišti sledujeme publikum. Mezi publikem zakrátko rozeznáváme mrtvou ženu z prologu a jejího muže (Jean-Louis Trintignant). Tento záběr se dá interpretovat dvojím způsobem. Jednak jako vztažení následujícího děje na samotné diváky, kdy se pozorovatelé stávají aktéry - smrt je nevyhnutelná pro každého. Jednak jako rozbití konceptu herectví – protaginisté budou muset podobnou situaci, jakou ve filmu pouze hrají, brzo řešit v reálném životě. ___ Tenkrát v Hirošimě _ Obsazení Emmanuelle Rivy (Hirošima, má láska, Alan Resnais (1959)) a Jeana-Louise Trintignanta (Moje noc s Maud, Eric Rohmer (1969)), coby tradičních představitelů milostných rolí, tuto interpretaci ještě umocňuje. V Hanekeho podání už to ale není konvenční obraz lásky spojovaný s mládím. Zde na konci kariéry se oba protagonisti potkávají, aby zahráli roli poslední. ___ Chlad prázdných pokojů _ Výběr interiéru pařížského bytu, kde se mimo úvodní scénu na koncertě odehrává celý film, výborně koresponduje s technickým provedením filmu. Obraz je mírně měkký, záběry dokonalé a bohaté, ale zároveň nijak výrazné aby na sebe zbytečně nestrhávaly pozornost. Jediné zvuky, které máme možnost slyšet, jsou pevně zakořeněné v historii bytu. Hanekeho styl je zde velmi úsporný a neposkytuje divákovi příliš explicitních motivů. Naopak ho spíše nutí ponořit se do sebe a zaplnit prázdný prostor vlastní sebereflexí. Stejně tak chování postav má stoický charakter. Rozhovory Trintignanta s dcerou se ve své strohé informativnosti spíše podobají pracovnímu pohovoru než rozhovoru otce s dcerou. Se svým údělem se zdá být navenek smířený, ale například jeho noční můra v první polovině filmu dokazuje, že situace jeho ženy ho velmi zasáhla. Ačkoli je interiér bytu přeplněn knihami, obrazy a dalšími uměleckými artefakty, ve skutečnosti působí velmi prázdným a chladným dojmem. Vysoké masivní dveře, rozlehlá vstupní chodba, ložnice a obývací pokoj s piánem kontrastují s malým prostorem kuchyně, která se zdá být srdcem bytu. Zde také hlavní hrdina nachází nejvíce vzpomínek na svoji ženu, a proto se tam také v posledních chvílích uchyluje. Kamera poté už zabírá pouze prázdné pokoje. () (menej) (viac)