Láska

(SPOILERY) Vzdělavatelný film Láska, dosud jediný viděný Haneke (a první film v kině po roce a půl), mě nebavil. Konstatuji, že tématicky je to dílo poctivé, citlivé a přesné, což jsem vzhledem k jisté dávné roční zkušenosti oprávněn tvrdit. Přesné ovšem nikoli ve smyslu obvyklé sociální reality dané problematiky (od té je naopak zcela odhlédnuto prostřednictvím situovanosti a specifické úrovně postiženého páru), nýbrž ve smyslu velmi subtilního postižení jejích typických situací (formovaných zde a precizně prohloubených dle zadání "láska"). Nevýhodou je, že jde ve výsledku o přehlídkovou řadu oněch situací (byť oceňuji značnou nenápadnost některých typických momentů, srov. chování blbé pečovatelky ke klientce nebo dopis milujícího žáka). Jako takový mi tento film téměř neměl co nabídnout, zaujav mě coby diváka jen přechodovou scénou v koncertní síni (jejíž různé, oba patřičné, výklady viz u Jansena a Radka99) a skládačkou začátku a konce (tedy konce ze dvou stran). Napsal jsem však "téměř". Georges kulhá, vyznačuje se těžkopádnou chůzí, nicméně nečiní mu potíže dojít, kam třeba. Od začátku (tj. ještě na konci šťastného života) se chová vždy náležitě, vzorově; vždy jedná správně, vždy reaguje bezvadně. Takovým zůstává po celou dobu (jak je právě vidět i po facce, tedy jediném jeho klopýtnutí) a tak i dokoná jejich život, když vidí, že svou životní družku už sotva jinak uchrání před nějakým ošetřovatelským odkladištěm. Ví, že jakožto stařec, byťsi ještě při síle, je bezmocný, a to zdaleka nejen vůči realitě nemoci a smrti. Že se takřka celý film odehrává v jejich bytě (do nějž se na začátku kdosi/cosi vloupal), je třeba spojovat jednak s touto defenzivní opozičností, jednak s podivuhodně naznačenými hlubinami sounáležitosti dvou lidí: Anne je v posledních fázích už zčásti dementní, tzn. duševně žije už jen v nejintimnější sféře, v níž vlastní dětská historie a klíčové životní zážitky, události a vztahy koexistují v pravdivých vazbách, jimž rozumíme jen ve snu, mimo čitelné souřadnice - dávná trapná historka, kterou jí Georges vypráví, než ji zadusí, je v této souvislosti právě tím, čím mě Haneke překvapil, zaujal, přinutil nakonec k pozastavení. Moc jsem z toho sice nevyseděl, ale vidím, že zadání (Láska) bylo splněno více než dostatečně. (23.06.2013)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)

Dodal bych i poněkud psychologický. Ono totiž stáří není jen to, co nám všem v reklamách a na reklamních letácích tvrdí pojišťovny. Šťastné a spokojené stáří v reklamních spotech s aktivními a šťastnými sympatickými prošedivělými partnery s úsměvy na tváři a po všech stránkách hmotně zabezpečenými a dokonce bez zdravotních problémů. Tak to není. Skutečné stáří vypadá jinak. Tak se tedy podívejte, jak někdy může chutnat stáří. Ale pozor, film bych zařadil spíše do kategorie "artový", tedy pro náročnějšího diváka. (17.02.2017)

Chladny? Ó díky za ten chlad, býti tam více emocí asi bych to neunesla. Minimalismus? Tleskám! Je SAMOZŘEJMOSTÍ postarat se o toho s kým jsme se rozhodli strávit svůj život? Samozřejmost je přece slepá! Je to naopak obdivuhodné! Jaké to je, když vaši duši rozežírá pohled na rozpadající se osobnost milovaného člověka, když se vám mění před očima v někoho koho neznáte. Jste starý a sil není mnoho a vy se přesto rozhodnete starat se o něho sám. To přece není a nemůže být samozřejmostí. Jaké asi musíte prožívat muka při rozhodování se co dál, když už síly dochází.....to všechno se z toho chladu dalo vyčíst. Už jsem poznala ticho co křičí! Poznala jsem ho u závěrečných titulků Lásky..... (27.11.2012)

Láska ako jeden z tých najzákladnejších a najsilnejších ľudských pocitov. Film o láske vykreslenej v tej najrealistickejšej podobe – ako oddanosť jedného človeka druhému na sklonku jeho života, počas jeho úpadku a trápenia. So silnými otázkami ktorý z partnerov sa v skutočnosti trápi viac?, či má o takúto milovanú osobu ešte vôbec zmysel pečovať, a ak nie, či je bez nej možné po tých rokoch viesť naďalej zmysluplný a plnohodnotný život? (v závere film predloží svoju vlastnú odpoveď). Ťažká, vo filmoch veľmi zriedkavo prebádaná, téma sa spojila s kvalitnou réžiou a vytvára precízne natočený silný film. Napriek názvu, však neradostný, ťaživý, takmer až depresívny, postavený na veľmi pomalom budovaní deja a vnútorných pocitoch bez prvoplánového útoku na slzné kanáliky. Navyše počas celej dvojhodinovej stopáže viac menej na ploche jedného bytu s dvoma obyčajnými reálnymi charaktermi, ktorými (neskôr) môžu byť všetci z nás. Osobitný film, ktorý je určený prevažne len tým náročnejším divákom. Na distribúciu po festivaloch ako stvorený, na „masívnu“ kino-distribúciu určený len veľmi ťažko. V tomto prípade maximálne zaslúžený Oscar za najlepší cudzojazyčný film 2012. CELKOVO: 4* (26.02.2013)