Láska

Velké zklamání: explicitní, koženě konverzační, tónem snobský a pro mne naprosto neživotný film, z něhož neplyne nic než ono klasické "život je krásný a smrt bolavá". Některé doslovné scény mě u filmaře Hanekeho ražení překvapují svou lacinou naléhavostí (většina scén představ a snů), postava Isabelle Huppert je tam hodně násilně přišitá a čím víc se ve filmu o smrti mluvilo, tím méně mi toto téma přišlo životné (haha, paradoxy). V některých momentech se prostě druhdy nekompromisní analytik Haneke změnil v konvenčního midcultaře, který z bolestivého tématu utíká nejsnazším možným způsobem (facka následovaná "zírajícím" romantickým malířstvím atd.). Jediná skutečně vtahující scéna pro mě byla ta, v níž nechá režisér diváky hledat hrdiny v mnohohlavém davu a topit se v ambivalentních emocích. Pak už všechno dává zadarmo. To mě nebaví. I když uznávám, že to je kultivované, elegantně natočené a precizně zahrané. (07.07.2012)

Pozastavím sa pri úlohe interiéru vo filme - strohý realista Haneke v Láske na základe v princípe totožnej premisy narába s divákom presne opačne ako bláznivý surrealista Gondry (resp. Boris Vian) v Pene Dní. …................... Premisu oboch filmov tvorí manželský pár, ktorého chod naruší náhly vpád choroby, pomaly požierajúcej ženskú protagonistku. Muž sa z lásky k nej snaží veci zachrániť, pomôcť čo najviac pri boji s chorobou. Pri sledovaní v podstate totožného príbehu sme svedkami dvoch odlišných spôsobov podaní a apelovaní na divákove city. …................ Boris Vian (M. Gondry) využíva všetko okolité, celý diegetický priestor filmu k intenzívnej spoluhre s dianím na plátne (simultánne so zhoršovaním choroby sa zmršťujú priestory domu, sluha starne, kvetiny vednú a obraz stráca farbu), všetko je poriadené zintenzívňovaniu pocitu melanchólie, smútku, beznádeje a finálnej straty. Pena dní nešetrí citom ani výrazovými prostriedkami. ….................... Formálna stránka filmu Hanekeho filmu si naopak drží striktný odstup, neprejavuje žiadny súcit a súhru s dianím, nevyvoláva žiadne emócie. Interiér má vo filme, obdobne ako v Pene dní, dôležitú úlohu. Celý film sa odohráva takmer výhradne iba ňom, pripomína Berolucciho filmy (Posledné tango v Paríži, Rojkovia, Ty a ja) s kopou ľadu za golierom - navodzuje stiesnený dojem, ale s dianím akoby už viac nekomunikoval. Svojou uhladenosťou a čistou krásou predstavuje presný protipól toho, čo sledujeme - stav strohej vyváženosti, príznačnej aj pre formálnu stránku. ….................... Vo Funny games rozrušil Haneke plynulý tok ukľudňujúcej vážnej hudby grindcorvým chaosom, v Pianistke zas krásnu, profesionálne bezchybnú emocionalitu hudby deformovanou emocionalitou človeka a v Láske je narušiteľom spomenutej vyváženosti choroba, avšak film nič nedáva najavo. Prostredníctvom svojej formálnej stránky ponúka divákovi anestetikum, držiace ho od deja v chladnom odstupe. Opozíciou k tomu je práve Gondryho empatia a spoluprežívanie, prenesené do formy a z nej priamo na diváka. Pena dní je po emocionálnej stránke oporou, spoločníkom, vytvára medzi sebou a divákom náruživú spojitosť. Pri Láske je divák naopak sám a izolovaný, tým pádom je ťažšie vstrebateľná. …................... Gondryho film, a Vianov nápad, je štylisticky výraznejší, hravejší a príťažlivejší, je ľahšie sa ním nechať strhnúť, ale Hanekeho menej prístojný odstup je rafinovanejším. Trpezlivo a nenápadne diváka stiesňuje a vrstvu letargickej strnulosti, ktorú na diváka nanáša, dokáže spoľahlivo rozrušiť jediným ráznym gestom. …................. Pena Dní pôsobí ihneď. Na zapôsobenie Lásky si treba počkať a výsledok je o to jatrivejší. Oba filmy majú špecifické čaro a bok po boku tvoria zaujímavú dvojicu variácií na jeden motív. (20.05.2014)

Občas se velmi ráda podívám na takto minimalisticky pojaté snímky, které působí odtažitě, ale zároveň ve vás dokážou vyvolat takové nepříjemné mrazení a v závěru silné emoce. Láska není filmem pro každého, je hodně náročný, celý film je omezen na jeden byt, vůbec nezazní hudba, pomocí velmi úsporné kamery Michael Haneke dopodrobna rozebírá poslední dny jednoho člověka. Měla jsem z počátku problém se do filmu opravdu ponořit, postupně jsem se však stále víc a víc dostávala k jádru filmu a v závěru to na mě mělo opravdu silný účinek. Jen je třeba nechat tento film proniknout až pod vaši kůži a to nejde hned. (22.01.2013)

Doposud žádný podnět mě nedonutil přemýšlet o stáří tak moc, jako to udělal Haneke. Jeho dokonale promyšlená strohá forma až sadisticky roztahaných záběrů poněkud nezajímavých aktivit ve filmu podtrhává zdánlivou emocionální prázdnotu hlavních hrdinů, kteří však žijí plnohodnotný a důstojný život. Tuto skutečnost naruší první mrtvice, která zahájí postupný rozklad všeho v závěru života hlavních postav a právě Hanekeho minimalistická forma bylo to, co ve mně vyvolalo až mučivý smutek, který byl ale překvapivě apatického charakteru. Takto silnou autenticitu si pamatuji naposledy u Entre les murs. Mrazí mě v zádech.. (06.02.2013)

Nemôžem dať viac ako tri hviezdy. Myšlienka filmu je pekná, vzťah medzi hlavnými hrdinami je výborne zobrazený, skôr mám problémy s inými momentami. V prvom rade je tento film neskutočne pomalý a neskutočne statický. Kamera bude často aj niekoľko dlhých minút sledovať jeden jediný záber, v ktorom sa bude niečo odohrávať. Film to tým robí dlhší, než je nutné. A tento film je už sám o sebe hrozne dlhý. A práve tá kamera robí mnohé momenty pre mňa neskutočne nudné. Nemal som z filmu dobré pocity, ťažko sa to sledovalo, furt mi oči utekali inam, a potom príde na konci šok takej intenzívnej akcie, že som skoro stratil dych. Vôbec som nevedel ako reagovať. Je to podobné ako čítať Kingovu poviedku "Woman In The Room", kde súhlasíte s riešením, len po ňom ostanete skutočne šokovaný a bez slov. A to je pre mňa tento film. Určite by som si ho už nechcel pozrieť znovu, určite by som nechcel znovu mať vnútorne ten nepríjemný pocit... je to pre mňa najprv veľmi monotónne a nekonečné a potom bum a som plný toľkých protichodných pocitov, že dovi. Technicky a myšlienkovo super, len to asi nie je pre mňa. (23.02.2015)