Godzilla

Sledovat blockbuster, který je silně schematický (rodinný archetyp voják – sestřička, šachovnice vedlejších postav) a zároveň v mnoha ohledech žánrové stereotypy bez skrupulí obchází (utnuté souboje monster!), přičemž si celou dobu buduje prostor přesnou kamerou a nervózní hudbou, je prostě ryzí radost, která se v závěrečném souboji několikanásobně umocní do potřebné epické šíře. Aneb dlouho mi nějaká destrukční žánrovka nedělala takovou radost tím, že je vlastně konverzačním dramatem. PS: Trumfnout vizuální highlight seskoku padákem pravděpodobně letos už nebude možné. (28.08.2014)

Godzillácké filmy nikdy nebyly inteligentní a už vůbec NESMĚJÍ být realistické. Hrozba zničení se musí jevit jako nepochopitelná a nepřijatelná. Původní filmy jsou postaveny na očekávání, napínání a "nevidění". Později, kdy se z Godzilly stala popkulturní ikona, se základem naopak staly souboje s jinými monstry a Godzilla už není bad guy, ale good guy. Poslední hollywoodský film s Godzillou se tak po svém velmi dobře vyrovnává s oběma těmito fázemi a nároky. Skvělý nápad hned dvakrát(!) neukázat velkou bitvu a napnout nás až do finále, kde God-sillák předvede svůj wrestlerský final-move, ze kterého nám spadne čelist, je prostě ten nejlépe využitý staromódní postup. Je jasné, že mladší hyperaktivní generace diváků z toho ale bude nesvá. Film řeší nejenom střet (křehké) civilizace a (hrozivě nevyzpytatelné) přírody , ale i dvou kultur, japonské a americké. Ta americká se jeví stejně "navíc", jako lidstvo samo. Bez ní a jejích rodinných hodnot by se však příběh nedal ukoukat. Každopádně, žádný jiný velkofilm nedělá z lidí tak bezmocné statisty jako tento, a nikdy nebylo tak třeba milovat monstrum, které je k naší lásce netečné. (Delší článek zde: http://respekt.ihned.cz/delnici-kultury/c1-62224170-godzilla-jako-trenazer-bezvyznamnosti-a-ztraty-iluzi) (13.05.2014)

Nejde o žádný umělecký film, ani o celkovou revoltu vůči hollywoodským normám, protože vzdor v určitých aspektech znamená posílení aspektů jiných. Jenže jakkoli pořád reprezentuje precizní filmařskou práci na poli filmu jako zprostředkovatele zábavy, tak systematicky ozvláštňující přesun důrazu z lidských postav a z trikových atrakcí může pro některé diváky reprezentovat rušivý postup. Více v mé analytické kritice "O monstrech a lidech". (19.05.2014)

Kde je Hamlet? Zase se někam schoval. Ale kdyby tady byl, přesně vím, co by ti řekl... Asi tak první třetinu se daly ocenit alespoň stalkerovské reálie. Pak to bylo dementní, a to tak, že víc než Emmerich. I ta Emmerichova potvora totiž při své demenci dává alespoň v rámci svých vlastních pravidel smysl. Tohle je pro mě osobně podobný jako Nolanův Batman. Snaha křížit monster žánr/komiks s temnou realitou dopadá po stránce logiky katastrofálně. Zcela otevřeně přiznávám, že někde u převozu jaderné hlavice vlakem jsem přestal pobírat i ty zbytky chatrné dějové konstrukce, co tam ještě byly. Proč se vždycky potvůrky jentak pošťuchujou, co s tím zárodkem vlastně celou dobu dělali, proč jsou ty lodičky tak pěkně naskládaný pět metrů od sebe, proč je v celý armádě jedinej pyrotechnik, ten seznam by vydal na knihu. Zkrátka u tohohle bych s chutí napsal scénář pro honest trailers. Čili, Emmerich byl aspoň blbej tím způsobem, že to je vtipný, tohle je jenom blbý s pár vizuálně pěkně provedenejma záběrama. (22.08.2014)

Budou SPOILERy. Jako hrát videohru sestávající výhradně z cutscenes. Postavy slouží víceméně jen k tomu, abychom měli skrze čí oči žasnout nad monstry, což se film snaží zastírat mnohem méně než například Jurský park. Film přiznává, že lidé jsou pro něj důležití převážně coby prostředky fokalizace, takže například nevidíme souboj, kterému zřejmě nebyli přítomni žádní lidští svědci nebo přinejmenším žádná hlavní nebo vedlejší postava (přestože „přízemní“ lidské hledisko zde není dodržováno tak důsledně jako ve Světové invazi). Agence jsou postavy opakovaně zbavovány (nemožnost zachránit manželku, zatčení v zakázané zóně), případně je zřetelně dáno najevo, že proti monstrům mnoho nezmůžou a jejich akce nebudou schopni jakkoli koordinovat. Skutečná moc náleží přírodě a pudům, nikoli racionálně jednajícímu člověku (nehledě na to, zda reprezentuje armádu, vědu, nebo stojí bokem zavedených institucí), který je zde proměněn pouze v zanedbatelnou součást neovládnutelného ekosystému (podobnou bezmoc jako během Godzilly jsem z amerických filmů pociťoval snad jen v závěru The Incredible Shrinking Man). Lidé nemají kontrolu nad přítomností a budoucností (plány jim nevycházejí), mohou se jedině poučit z dřívějška, kteréžto myšlence je podřízena spirálovitá dramaturgie vyprávění s jasně naznačenými paralelami situace, ve které se na začátku ocitá Brody senior a situace, ve které se posléze ocitá Brody junior. Oidipovské schéma s absentujícím otcem je neustálým zpasivňováním lidského protagonisty a předvídatelností jednorozměrných charakterů (film staví na tom nejbanálnějším genderovém rozvržení rolí: žena pečující zdravotní sestřičkou, muž ochraňujícím vojákem) tak jako tak upozaděno ve prospěch pozoruhodné proměny Godzilly, která nese znaky záporáka (nezničitelnost, děsivé vzezření), ale ve vyprávění funguje jako kladný hrdina (jedině ona může znovu nastolit pořádek). Zápletka se za využití člověčích figurek, kauzálně propojujících jednotlivé scény, vyvíjí tak, abychom nakonec stranili monstru, o němž to celé je. Jak jinak by tomu u monster filmu taky mělo být… Abych nezapomněl, film má taky famózní zvukové efekty (stopování monster s pomocí echolokace je ostatně jedním z motivů vyprávění), velmi přesvědčivé efekty vizuální (tzn., věřil jsem, že by kurevsky velká ještěrka mohla vypadat a pohybovat se nějak takhle) a nabízí dechberoucí scény jako z artfilmu, působivé už pouze tím, jak vypadají, jak je v nich obraz sladěn se zvukem (noční seskok). Laťka pro ostatní letní blockbustery byla nastavena monstrózně vysoko. 85% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Marigold, Psema, mcb, ScarPoul (16.05.2014)