Orol Eddie

Takový ten vděčný film co sice spadá do lehký látky až humorný hlouposti, ale umí tak hezky povznést náladu a chytnout, že ho třeba užijete víc než 90% toho na co díváte. Egerton zvládl neústupnýho hňupa přesvědčivě a charismaticky, těší i Jackman a několik vedlejších postav, má to jiskru když je potřeba a silnýho ducha stejně jako hlavní hrdina - díky za každýho takovýho blázna. Rozesměje, dojme, inspiruje, kroutí hlavou. (18.12.2016)

Wolveri... starý ožrala, reflektující svůj promarněný talent do klasického outsidera s nezlomnou vůlí. Ano, zapšklý mentor versus podceňovaný otloukánek, už zase. Pointa je tentokrát trochu jiná a správně sportovní, klišé je tu ale stejně přítomno v obludné míře (a tradičně je hlavní hrdina zhmotněné dobré srdce, zatímco doslova všichni kolem něj jsou kruté, nepřející a zákeřné svině). Naštěstí se odehrává docela energická podívaná a postava Eddieho je napsána výborně - skvěle odkazuje na všechny ty autisticky zanícené fanatiky, kteří za svůj sen schovají i vlastní antitalent. Přeju jim to a trochu závidím. P.S. Se skutečným příběhem má film společné prakticky jen jméno svého hrdiny a celkovou pointu, takže slovo "životopisný" bych bral s velkou rezervou. (03.01.2021)

Bylo to fajn. Taron Egerton se vtipně ksichtil, ale chybělo mi tam nějaký drámo. Něco, kvůli čemu bych mohl hlavnímu hrdinovi vyloženě fandit. Šlo vlastně jen o to, aby se nezabil a na to měl zase zkušeností dost. Nějak extra k popukání mi to nepřišlo, ale bylo o fajn. Ty jeho rodiče mi přišli hyper. (02.05.2016)

Hezký ... Neuvěřitelně mě sralo, že když už se chce někdo někam prokopat vlastními silami, s vůlí jako slon a je taková ta pověstná žvýkačka na botě, které se nejde zbavit, tak mu všichni hází polena pod můstek ... nebo do bobové dráhy. Evidentně byl rok 1988 a s ním spojená Olympiáda v Calgary bohatý na závodnické unikáty. Eddie soupeřil v popularitě s Jamajčany o největšího outsidera Her. Což ovšem není hodné posměchu spíše naopak. Obrovské sportovní srdce s chtěním porvat se s celým světem a dokázat, jak moc se mýlí, že když se chce, tak to jde. Jak je možné, že místo vyjádření podpory i z vlastních řad sportovců, docházelo k tak hnusnému chování? Asi mě vychovali jinak, protože to pochopit nedokážu. Takže jsem docela slušně prožila Orlův příběh a má mých pět bílých sněhových vloček. (20.11.2018)

Jít si za svým, neotáčet se za neúspěchy. Vzít si z nich jen to dobré a pospíchat za další výzvou. Nevyšlo to už mnohokrát, na skokanském můstku nicméně nějaká šance na vysněnou olympijskou účast je. Zvlášť když Velká Británie pamatuje ve své olympijské historii jediného (neúspěšného) skokana. Postrach můstku přichází na scénu. Velkým plusem je to, že nejde o typickou životopisnou nudu, kterou nás tvůrci každoročně několikrát zásobují. Ano, tenhle neúnavný optimista skutečně „skákal“, ale je radost sledovat, jak se drápe nahoru. Celé je to stylové, velmi sehrané a má to (alespoň v první hodince) velmi slušné tempo. Omlouvám se, obrýleného Tarona Egertona jsem jaksi nepoznal, jeho bezprostřednost je nicméně kouzelná. Stejně jako zprvu neochotného a chlastajícího kouče (a hlavně Australana, který sníh asi moc nezná) Hugh Jackmana. Chemie mezi nimi funguje, navíc jim nahrávají vděčné vedlejší postavy. Zhruba v polovině se to ovšem přehoupne do předvídatelných vod (už předtím to přitom bylo na hraně), kdy jen sledujeme, kdy, kde a s jakou pompou skočí, kdo mu hodí nějaký ten klacík pod nohy a jak bude nakonec i taťulda u televize slzet dojetím. Je fajn snít, páč se to dnes trochu vytrácí. Ale tři hvězdy jsou tak akorát. Na mě prostě až moc šablon. (02.05.2017)