Hanba

Stejně jako McQueenův předchozí film Hunger je i tento snímek z kategorie "těžký, reálný a upřímný jak to jen jde". Ale stejně jako Hladu ani tady nemůžu dát plný počet. A přesto jsem si po většinu filmu myslel, že to půjde. Shame se mi přesto líbil o něco víc, než Hunger (slovo líbil asi není zrovna vhodné, ale co už) hlavně kvůli hereckému obsazení. Od Fassbendera jsem takovýhle výkon čekal, ale od Carey ne a musím říct, že v mých očích byla ona hvězdou filmu. Scéna, ve které zpívá v baru… to se musí vidět, slyšet a hlavně (po)cítit. Všechny komentáře zde chválí především Michaela, chápu proč, ale já budu hlavně chválit ji, protože si myslím, že uchopit takhle složitou postavu bylo o něco složitější a ona to zvládla dokonale. Celý film je jedna velká depka, která vámi postupně prostupuje a nepustí vás ještě dlouho po skončení filmu. S odstupem tedy film hodnotím 80 % s tím, že na rozdíl od Hladu, tady vím, že druhá projekce odhalí víc. I když nevím, kdy na ni budu mít chuť… (29.04.2012)

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Na Stud jsem se hodně těšil, nakonec moje vysoká očekávání tak úplně naplněna nebyla. S filmy, kde dobře vydělávající postavy v práci vůbec nevidíme, nebo když, tak zde jsou jen na skok, mám všeobecně menší problém. Nejinak je tomu tady, naštěstí měli tvůrci Shame alespoň trochu soudnosti a svého hrdinu zaměstnali (což snímku v tomto ohledu dodalo více reálnosti). Ale to je spíš konstatování než výtka jako taková. Co mě lehce zklamalo byl vztah bratra se sestrou, který nebyl tak úplně jasně čitelný, přece jenom nebylo po celou dobu dost dobře patrné, co vlastně Brandon přesně ke své sestře cítí, a to bylo docela na škodu. Jako příběh o frustrovaném muži se závislostí na sexu to totiž fungovalo takřka dokonale. Fassbender hrál svoji roli výborně a i jeho dlouhé zamyšlené pohledy (které prý tak ubíjely nudou jiné recenzenty) měly něco do sebe. Technické stránce nemám co vytknout a dvojnásobně mnohoznačný konec je možná tím nejlepším možným řešením, takže to vidím slušné 4*. (09.06.2012)

(1001) Jsem velmi překvapena tím, že se mi nepodařilo dohledat seriozní recenzi poukazující na nedostatky tohoto filmu. Nepatřím k lidem, kteří odsoudí film na základě toho, že je nedějový nebo pomalý, ale věřím tomu, že tento film má v sobě někdy i dost zásadní chyby, hlavně co se týče scenáristické stránky. Není to taková paráda, jak by z přemíry pozitivních ohlasů mohlo vypadat. A je mnohem víc mainstreamový, než by se podle všech artových přívlastků na něj navěšených zdálo. DÁLE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY Co, alespoň pro mě, částečně znehodnocuje režisérovu přesvědčivost a suverénnost, je způsob, jakým mixuje civilnost s vykonstruovaností, scenáristické náhody s tím, co bych označila za až scenáristická klišé. Brandon je tichý introvert, a aby to vyniklo, tak je vedle něj postaven jeho šéf (tedy někdo minimálně na poli kariéry lepší a úspěšnější než on), který se před ženami chová jako patnáctiletý puberťák, který zoufale potřebuje sbalit nějakou roštěnku, nedělá mu problém vyspat se s ženou, kterou poprvé potkal před dvěma hodinami, ale nad pornem si myje ruce a prohlašuje ho za odpornost nejvyššího kalibru? Brandonova sestra je drsňačka, která skrývá citlivou duši, takže ke každému slovu přidává přívlastek „fucking“, po večer pláče svému příteli do telefonu, že jí je bez něj fyzicky špatně, a potom se vyspí s prvním mužem, který jí řekne, že je pěkná? Jak toto zapadá do jejího závěrečného prohlášení, že oni přece „nejsou špatní lidé“? Nehoda v metru předznamenává, že se jí asi něco stalo, protože na začátku filmu jsme ji viděli stát blízko kolejí? Brandon věří, že skutky se počítají, ne slova, tak proto ho nejspíš vidíme, jak pomáhá staré paní ze dveří s kočárkem. Cestou na rande spatří v rozsvíceném okně souložící pár a jeho odhodlání jít po „správné cestě“ může vzít za své. A v katarzi klesá na kolena v upršeném přístavu zahaleném do mlhy? Závěrečné opětovné setkání s neznámou ženou v metru (která čekala, až si Brandon projde všemi peripetiemi, aby mu mohla ukázat možná osudné pokušení) je třešničkou na tom všem. Nejsem schopna rozlišit, co z toho byl záměr a jestli to, co mi na filmu vadilo, byly opravdové chyby, můžu jenom říct, pro mě byl myšlenkový a formální koncept mnohem zajímavější než to, čím byl nakonec naplněn. (29.06.2012)