Hanba

Krystalky deprese se z tohoto filmu odlamují minutu po minutě a skládají se v horu, která začíná pomalu být nepřekonatelná. Zbytečný život, jímž se hlavní hrdina ve svých všedních a zbytečných rituálech pronudí až k smrti zaznamenaný kritickým okem Brita, který s gustem pohlíží na citlivá místa jiných národů. (05.09.2020)

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Jak se probudit z noční můry, kterou je váš bdělý život, pokud žijete/přežíváte ve městě, co nikdy nespí? Michael Bay jednou prohlásil, že nepřišel léčit rakovinu, ale bavit lidi, zato Bullitův jmenovec musel evidentně učinit prohlášení, že on ksakru nepřišel lidi bavit a přičiňuje se o to, aby nám po zhlédnutí jeho filmů začala rakovina připadat jako docela fajn nápad. A jak napsal Jiří Pavlovský v doslovu k jisté knize, John Donne měl pravdu. Nikdo není ostrov - z ostrova na ostrov se dá doplavat. Jsme planety, z nichž každá ve své vlastní galaxii donekonečna opisuje svou vlastní bludnou osu a pokud se přiblíží k jiné, bude z toho pravděpodobněji než cokoli jiného katastrofální srážka vesmírných parametrů. Obrazná i doslovná obnaženost hlavního hrdiny je v té obrazné části příjemná jako obnaženost zubního krčku v kontaktu s citrónem, ale masochista ve mně si to potěšení rád dopřeje opakovaně. A jakkoli jsou mi ceny a neceny po většinu času lhostejné, tak můj slovník při zjištění, že Fassbender za žádný svůj loňský film nenafassoval jedinou možnost získat plešouna, by přiměl k začervenání i Debru fuckin' Morgan. Jedinou publikovatelnou výhradu, která mě napadá, tu už napsala KevSpa, takže dvojmo: páni akademici, SHAME on you! (21.02.2012)

Je úchvatné sledovať kontrast a zvláštny paradoxný úkaz dnešnej ultramodernej spoločnosti - na jednej strane primeraná sociálna pozícia hlavného hrdinu, finančné prostriedky a istoty, na strane druhej jeho neschopnosť akceptovať vžité spoločenské normy. Shame rozoberá ,,fenomény" (konkrétne sexuálnu deviáciu) súčasnej doby a zároveň detailne odzrkadľuje zmätok a nešťastie vo vnútri ľudskej individuality extrémnou sexuálnou aktivitou a hľadaním vlastnej psychickej identity. Shame ma emocionálne a myšlienkovo rozpitval a z Fassbendera sa zrodila veľká herecká hviezda. (12.07.2012)

Nuda a skoro žiadna sexuálna kontroverzia, ak nerátam asi 25 sekúnd "istých" záberov (čo je na 101 minútový film ozaj dosť málo, ehm). Fassbender ma nikdy nebavil a scenár? Odmietam rozmýšľať nad stavom súčasného sveta len na základe scény, v ktorej ústredný hrdina smutne kráča v daždi a potom sa rozplače. Odmietam rozoberať, čo mi chcel režisér povedať záberom na sexujúci pár, ktorý to robí na verejnosti na nočnom mieste pol metra od steny, na ktorej je nasprejované FUCK. Hanbu pokladám za ten typ filmu, ktorý sa na niečo hrá a pritom je strašne nudný. (13.02.2017)