Slnko v sieti

Tím, čím je pro francouzský film Godardův U konce s dechem, je pro ten československý Slnko v sieti Štefana Uhera. Po letech filmů poplatných režimu, popřípadě pohádek (které mě nikdy nazjímaly) a většinou nevalné úrovně přišel Uher se svým nádherným snímkem, kde zobrazuje život mladistvých bez přikrášlení (např. používá jejich jazyk plný hovorových výrazů, což komunističtí funkcionáři těžce vydýchávali). Kouzelný příběh Fajoly a Bely je protkán mnoha narážky na režim (z nichž mnohé dnes ani nezaregistrujeme) a nasnímán luxusní kamerou Stanislava Szomolányiho. Najľapšie slovenský film všetkych čas. (09.04.2006)

Aký je rozdiel medzi bratislavským prašným dvorom a brigádou na vidieku? Ktoré dievčatá sú krajšie? A kde sa dá lepšie učiť životu? Čo čakať od zatmenia slnka a od jeho nového východu? Umelecký film nielen kvôli krásnemu vizuálu, ale aj tým, že otázky v ňom kladené medzi riadkami, má potrebu zodpovedať divák sám. Toto dielo by sa dalo bez problémov zaradiť do Novej vlny, ktorá sa vtedy šírila Európou. A je naše! (09.08.2014)

film, ktorý odštartoval čsl. novp vlnu a zároveň najvýraznejší film tohto smeru na Slovensku, spolupráca režiséra Uhra s géniom čiernobieleho filmu - kameramnom Stanom Szomolányim a sviežimi nehereckými výkonmi, plný poetiky a nevšednej metaforiky priniesol okrem nového filmárskeho vyjadrovania aj nový pohľad na mesto a tému mesta v slovenských filmoch (24.02.2006)

Tak jsem si dnes měla opět možnost doplnit své filmové vzdělání, a to co se týče českých (potažmo slovenských) filmů. Je to něco nového, průlomového, ještě jsem nic moc podobného v českém filmu neviděla. Ale na mě jsou ty poetické filmy, kde hlavní roli hrají pocity, kamera apod. jaksi stále moc. Asi je nedokážu úplně docenit. Neříkám, že film je špatný, má zajímavá místa, je jiný, ale pro mě to není ono. Není to nic, co bych mohla sledovat dlouho, často... (16.06.2013)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)