Poupata

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)

Film úplne mimo mňa. Charaktery boli od začiatku po koniec neuveriteľne prázdne. Okej, beriem to že život nie je ľahký a že niekto má sklon robiť viac chýb ako dokáže potom zniesť, ale že by to bolo až takéto? A čo tým chcel Jiráský povedať? Že vlastne drogy, láska a gemblovanie je zlé? A že sneh by mal ísť do prdele lebo číňania ho nevedia zniesť? Ani jedna postava ma neupútala natoľko aby som ju ľutoval a uväznenosť príbehu v depresívnom móde mu zviazala natoľko ruky, že sa nemohol pohnúť k potrebnému momentu niečoho dôležitého čo by vypovedalo o živote, smrti, láske. Nič takého tu pre mňa nebolo a to trocha zamrzí. Vykonštruovanosť, ktorej som neveril. (26.07.2012)

Všecky ty pesimistický czech made fláky, který sem za poslední měsíc dohnal, aspoň někam vedly, někam se posunuly, postavy v nich ve finále nezůstaly na stejným psychickým anebo fyzickým místě. O Poupatech se ale nic z toho říci nedá, ten film končí v podstatě stejně, jako začal. Plesnivej byt, buranská rodinka a tři kýble sraček mezi tím jsou holt tentokrát málo, není komu držet palce. Vůbec. (18.04.2016)

Silný příběh rozkladu rodiny, osobnosti, společnosti.. Strašně cenný film v tom smyslu, že zachycuje jakousi odvrácenou stranu české společnosti. Příběhy lidí, které potkáváme v nádražních bufetech, hernách a mnohdy děláme, že je nevidíme.. že se nás to netýká. Na české poměru neskutečně vážný film, ve kterém se nepohybuje ani jedna komická postavička. Dokonale zvolené exteriéry promrzlého, špinavého, nepřátelského industriálního prostředí. Zdeněk Jiráský natočil film, na který jen tak nezapomenu. (20.10.2014)

Prostředí železnice jako by naznačovalo, že jsou jen dvě možnosti. Skočit na vlak, nebo pod něj. Ve skutečnosti však nejvíc kuráže projeví ten, kdo zůstane a nepřestane se rvát.. Sociální i urbanistická periferie, ve které se někde vytratil (černý) humor, co by vdechl život i do prostoru, jenž se zdá ve svém bezútěšném stereotypu mrtvý. Smutného kamera perfektní, konstrukt na přejezdu vrcholící ohňostrojem už tolik ne. Snaha o „kultovnost“ scény či hlášky ala Knoflíkáři byla někdy až moc zjevná.. (11.08.2020)