Nič nás nerozdelí

Emocemi nabitý (a kdo tvrdí že ne, tak si na něco hraje...) snímek, který přináší skutečné fyzické utrpení lidí bojujících o holé přežití. Mě osobně první půlka naprosto vzala dech, jako bych se topil společně s Naomi nebo Ewanem a jejich dětmi pod tlakem ohromné masy vody. Takto dobře položené základy příběhu a vtažení mě jako diváka do děje zapříčinili, že jsem už neměl chuť unikat a odevzdal se příběhu včetně všech psychických a možná i fyzických bolestí, které jsem tak pocítil (opravdu jsem docela prožíval každý pohled na zkrvavenou Naomi, ta její noha...au). Působivé ve své jednoduchosti a komornosti, a přitom pro mě nejpůsobivější prožití katastrofy jakou tsunami skutečně je. Se vší tou krví, bolestí a hledáním. PS: kam se hrabe třeba Heereafter a jeho digitální, i když působivá "vlnka na pobřeží" PPS: na tenhle film jděte do kina, ten zvuk za to stojí, doma bez pořádné repro soustavy přijdete o zážitek. (28.01.2013)

|| Scenár: Sergio G. Sanchez | Hudba: Fernando Velazquez | Produkcia: Alvaro Augustin, Belen Atienza, Enrique Lopez Lavigne | Distribúcia: Warner Bros (Spain), Summit Entertainment (US) | Štúdio: Apaches Entertainment, Telecinco Cinema | Rozpočet: 45 miliónov $ | Tržby: 172,477,293 $ || Ťažko nedotiahnutý film s obrovským potenciálom. Najväčšia prírodná katastrofa 21. storočia dostala slušnú filmovú podobu, ale napriek tomu, že je výprava na vysokej úrovni, možnosti zfilmovania samotnej ničivej sily vĺn nebola využitá. Rodinná zápletka (jediná!) je chabou dejovou štruktúrou pre celovečerňák, a tak sa režisér utápa v spomalených záberoch v každej druhej scéne. Dodať trochu viac záberov o ničení vody, rozšíriť dej rôznymi príbehmi ľudí, a mohol to bych katastrofický epos desaťročia. Takto len šumienka s citrónovou príchuťou. (25.05.2013)

Koncom roku 2004 sa prehnalo Indickým oceánom smrtiace tsunami. Plnou silou zasiahlo aj pobrežie Thajska. Zohynuli tisíce ľudí. Bola to obrovská tragédia. Na základe tejto prírodnej katastrofy natočil v roku 2012 španielsky režisér J.A.Bayona film "Nič nás nerozdelí". Jeho pojatie týchto udalostí a stvárnenie samotného tsunami sa mi zdalo veľmi mdlé. Vôbec to na mňa nezapôsobilo. Nefunguje to ani ako dráma a ani ako katastrofický film. Nejdem sa už o tom viacej rozpisovať, radšej si zanôtim starý dobrý tsunami song od bratislavskej Karpiny: Krátko po sviatkoch priniesli médiá správu o veľkom nešťastí. Zemetrasenie vážne postihlo jednu z rekreačných oblastí. Škody údajne budú rozsiahle a bude aj množstvo obetí. Na miesto nešťastia už o niekoľko dní materiálna pomoc odletí. Najzábavnejšia je informácia, vraj nemali systém záchranný. Teraz, keď ich vlna spláchla do mora. Celý svet je zrazu dojatý. To máš, ako keď si podmínuješ dom a zablokuješ všetky východy. A keď barák drbne a všetci ľudia v ňom, tak si z toho zrazu prekvapený. Ide vlna tsunami, ide rovno za nami a vezme nás všetkých so sebou. V slanej vode pláveme, kam, to ešte nevieme. Klesnem na dno tesne za tebou. 10 000, 20 000, 30 000, 200 000 či na mori, či na suchu, či na chrbte, či na bruchu všade ležia samé mŕtvoly. Nestačia ich vyhrabávať, ukladať a opoznávať. Iba jedna myšlienka mi celé noci nedá spávať, ako to len ten náš Pán Boh dovolí. ** (25.05.2020)

Kam se probůh všichni poděli? To jsem si říkal hned ze začátku, když se bezprostředně po tsunami z vody vynořila výhradně Naomi Watts, její syn a další (příhodně anglicky mluvící) dítě, jinak je hrobové ticho a nikde nikdo. Naštěstí se po čase lidi objeví a mohou rozehrát stereotypní film o přežití. Hezky natočený, ale naprosto nezajímavý. (11.02.2013)

Film je po filmařské stránce úžasný, o tom žádná. Problém je ale paradoxně v příběhu, který jsem očekával silný jako prase a nakonec se z toho vyklubala jen lehce sentimentální pohádka plná patosu o jedné rodince, byť asi pravdivá. Mě totiž mnohem více dojímaly a zajímaly příběhy všech těch lidí, které jsem viděl dvě vteřiny, když kolem jejich potrhaných těl projížděli hlavní hrdinové v autě, případně jsem o nich jen slyšel skrze ústní podání jiných postav (ano, to mě v rámci mezí dojat dokázalo, ne hrané emoce lidí, co nic neztratili). On totiž film o největší přírodní katastrofě 21. století zkrátka volal po nějakém tom komplexnějším obrázků, ne aby to nakonec působilo jako banální podkres, který dělal křoví dementnímu synkovi a jeho příběhu o změně z předpubertálního zmrda na Dalajlámu, kdy divák nesměl chybět u jediného projevu jeho nově získané empatie. Nemluvě o tom, že scény, které ve většině filmu vidíme, museli popsat (tudiž i sebe) samotní členové rodiny, jelikož nikdo jiný než oni sami jejich kroky po katastrofě jistě nemapoval. Nabízí se pak tedy otázka. Bylo nutné heroizovat a zaručeně zkrášlovat členy jedné luckerské rodinky a ukončit film jako "veselte se diváci, našli se" (a že to nikdo z nás netušil), nebo alespoň do závěrečných titulků nasrat takovou hovadinu, že tam tehdy umřelo 80 000 lidí a ještě tři roky potom celosvětový tým odborníků vytahoval "zmražená" těla z děravých lodních kontejnerů a porovnával jejich zuby s tisícovkou záznamů, aby mohl konečně sdělit jejich rodinám, že už je skutečně čekat nemusí? No, nevím co přináší přirozené emoce a co si musí vypomáhat patosem a zbytečnostmi. 60% (24.02.2013)