Žena, ktorá spieva

Kanadsko-francouzský festivalový objev mohl v mých očích zůstat obyčejným průměrem, neboť režisér svého diváka neskutečně podceňuje, vadí mi zbytečná doslovnost (dcera se dozví o zpěvu a znásilnění, a co čert nechce, v dalším záběru se zpívá a znásilňuje > už tak dlouhá stopáž mohla být kratší). Navíc estetizace válečného utrpení a vraždy je nepřijatelná. Nicméně již úvodní sekvence za doprovodu You And Whose Army od Radiohead dávají tušit netuctový filmový zážitek. ~ Artový příběh říznutý detektivním žánrem nabízí postupné rozkrývání šokujícího rodinného tajemství, a to díky pátrání kanadských dvojčat Simona a Jeanne. Matčina závěť je zavede do blíže nespecifikované (údajně záměrně fiktivní) země Blízkého východu, oblasti zmítané náboženskými konflikty a občanskou válkou. Trochu jsem se ztrácel v repetitivním střídání časových rovin, navíc /spoiler/ pravděpodobnost sledu událostí konče nalezením hledaných (přičemž 1+1 nemusí být vždycky 2!!) není nejvyšší. ~ Z vod šedého průměru Incendies na čtyři hvězdy vytáhly obzvláště posouzení technických parametrů (vynikající kamera!), herecké výkony a v neposlední řadě mrazivá pointa. Nicméně přiznávám, že takto vystavěný příběh smrdí na hony daleko kalkulem a již zmíněnou sníženou mírou pravděpodobnosti. Možná se nechávám trochu unést, každopádně snímek agilního kanadského režiséra v každém případě stojí za zhlédnutí a vytvoření si vlastního názoru. Přese všechnu kritiku precizní záležitost. (06.02.2012)

Dvojčata Jeanne (Mélissa Désormeaux-Poulin) a Simon (Maxim Gaudette) se při čtení závěti své matky Nawal Marwan (Lubna Azabal) dozvídají, že mají staršího bratra a stále žijícího otce, kterého považovali za mrtvého. Musí je najít, aby jim předali dopisy, protože je to podmínka pro zhotovení jejího náhrobku... Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, dokáže diváka v závěru překvapit. (23.07.2017)

Prvních 30-40 minut je to v podstatě jen paleta dlouhých záběrů a střípků do zdánlivě složité příběhové skládanky. Avšak jakmile se odkryjí všechny nosné body a celek se začne "slepovat" dohromady, stává se z Incendies úplně jiný film. Naléhavý, nekompromisní, autentický. Každý další záběr je stále víc a víc bolestivější a emocionálně katarzní až do finále. Finále které každého diváka zasáhne různě, ale určitě na něj nikdo jen tak nezapomene. Předtím, než byl Villeneuve velkorozpočtový, temný a vizuálně opulentní, dokázal temnotu natočit i za zlomek rozpočtu, s podobnými filmařskými kvalitami v omšelých kulisách a s neznámými herci. Stojí za to si udělat srovnání. (01.08.2022)

Můj nejsilnější zážitek na MFF KV 2011. Zejména herecké výkony a příběh sám vyčnívají. Šel jsem na to a v podstatě vůbec netušil o co go, což se ukázalo jako nejlepší průprava. Pak už mi jen klesala čelist údivem v průběhu celých 130 minut. Film asi nejlíp vystihne to, co se stalo po konci - nějakých 10 vteřin absolutního ticha a pak jeden z největších aplausů, co jsem ve Varech zažil. Třešničkou na dortu byla přítomnost pana režiséra. Nevím, jestli už je vycvičenej z festivalů a ví jak si naklonit publikum, ale působí nesmírně sympaticky a skromně. Jsem rád, že je zas o režiséra víc, kterýho budu pozorně sledovat. ( 46. KVIFF ) (08.07.2011)

Klady: napínavý příběh, herecké výkony, výborná pointa, krutost a násilí bez explicitního zobrazení. A na zápory přijít nedokážu. Denis Villeneuve roztáhl křídla svého režijního umu téměř po celé planetě. Z domoviny si vzal schopnost nebát se zvláštního nápadu, z Francie umění vyprávět příběh, z Asie dát mu i dostatek drsnosti a po evropsku vytvořil atmosféru, která mě hodně bavila celou dobu. (11.02.2014)