Cudzinka

U sta Sarrazinů, mohlo to být i lepší. K první půlce nemám vážnějších výhrad. Filmařsky to Rakušanka Feo Aladag zvládla na jedničku a určitá schematičnost se tam odrážela vlastně jen ve výběru herců (trýzněnou Umay ztělesňuje Sibel Kekilli se svou hladkou tvářičkou a křehoučkým vzezřením; zatímco její raplovský a násilnický starší bratr musí být samozřejmě nepohledná hrouda svalů). Smutná věc, že v druhé půli tvůrci evidentně začali následovat heslo "trocha citového vydírání nikdy neuškodí" a nebohé hrdince přiklepli masochistické sklony neustále se pokoušet o kontakt s rodinou, která ji zavrhuje a týrá (po manželovi ovšem ani nevzdychla). A to se s konstruováním srdceryvných situací zašlo ještě dál. V ženské duši se sice moc neorientuju a v mentální výbavě německých Turků / Kurdů taky ne, ale nezdá se mi, že jacíkoli skuteční lidé mají potřebu vylévat si srdéčko pěkně po hollywoodsku na pódiu a před co možná nejširším publikem, jako to předvedla Umay na sestřině svatbě... A úplný závěr snad už ani nemohl být blbější. _____________ P.S: Nevím, kde se berou ty komentáře o "střetu kultur", když se takřka celý film pohybuje uvnitř turecké komunity a nějakou integraci, multikulturalizmus a Merkelovou absolutně neřeší. Sama hrdinka je líčena jako vcelku konzervativní osoba, takže se ani nestává archetypem "pozápadněné rebelky v zaostalé východní společnosti". Taktéž se musím podivovat nad tendencemi Evropanů hledat u všeho, co se děje v blízkovýchodních zemích a komunitách, nějakou zásadní spojitost s islámem. V našem prostředí jsou sice vraždy ze cti často spojované právě s imigranty z muslimských zemích, ale jedná se o jev, který je bohužel živý i mezi nemuslimskými národy Východu (Armény, Gruzíny, Asyřany, Indy všech vyznání atd.) a v islámu nenachází ospravedlnění. Ve filmu je ostatně náboženský aspekt věci explicitně smeten ze stolu výrokem "Bůh s tím nemá nic společného". (06.01.2011)

Film se zamýšlí nad postavením žen, které se odmítají podřídit pravidlům náboženských a rodových tradic. Turkyně Umay, která opustila manžela a hledá azyl u příbuzných, žijících v Německu, trpí nepřijetím svých nejbližších a cítí se tak být více cizinkou uprostřed vlastní rodiny než v cizí zemi. Rodiče sice dceru milují, ale neměnné zákony a zvyklosti spjaté s jejich vírou jim nedovolují dceru s dítětem přijmout, navíc jim hrozí vyobcování z jejich komunity. Je to příběh naděje a odhodlání, ale zároveň i smutku a beznaděje.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (13.04.2015)

Německá kinematografie opět překvapila velmi smutným dramatem o nesmyslnosti muslimských tradic, které si tady asi dokážeme jen velmi těžko představit. I když zpracování tohoto námětu je docela zajímavé, protože je zcela nestranné, ale přitom nutí přemýšlet samotného diváka. Mně bylo strašně líto Umay, která se tak zoufale snažila žít svobodným způsobem života, protože tíživá rodinná situace jí k tomu donutila a přitom si udržet i dobré vztahy se svými rodiči a sourozenci. Ale její rodina se na její svobodu dívá zcela jinýma očima, plných nesmyslných předsudků a tak jsou veškeré zoufalé snahy Umay s jejím synkem ke smíření k ničemu. Co na mě asi zapůsobilo nejvíc, byla naprostá uvěřitelnost nejen celého dramatu, ale hlavně i vynikajícího výkonu hlavní představitelky Sibel Kekilli. Postupná gradace a celá finální část byla silně emotivní, navíc podpořená nádherným hudebním doprovodem. Vzhledem k tomu, že to byl režijní debut režisérky Feo Aladag, tak má můj velký obdiv a já to mohu jen doporučit. (24.04.2013)

,,JAKO ŽENA JSEM SE ROZHODLA ŽÍT SAMA. POŠKODILA JSEM VAŠI ČEST. ZNIČILA JSEM DŮSTOJNOST NAŠÍ RODINY. A NYNÍ JE BEZ RODINY I MŮJ SYN. MAMI, VY JSTE VŽDYCKY ŘÍKALA, ŽE KREV JE HUSTŠÍ NEŽ VODA. ŽE JSME SILNÍ, JEN KDYŽ JSME POHROMADĚ. OTČE! NEZAVRHUJ NÁS...PROSÍM!“..... /// ....jinej kraj, jinej mrav........DNES NA TÉMA: ,,žena a její postavení v turecké komunitě (společnosti)“. TA STEJNÁ RUKA, KTERÁ TĚ MLÁTÍ, TĚ I HLADÍ. FACKA NEBO DVĚ – TO NENÍ DŮVOD K ÚTĚKU. Jenže Umay má svoji palici. Teď sedí na své oblíbené židli u rodičů v Německu, nešťastná a vyčerpaná.... Je fajn sledovat film, kterej točil někdo, kdo ví o čem vypráví a jak to má vyprávět. Jednoduchý dialogy - přímo k věci a společnost, které nemusím rozumět, ale musím ji vzít na vědomí. Stejně jako Umay. Problémy, které její odchod od manžela způsobí se nám, při čísle 49% (rok 2009) rozvodovosti v ČR, zdají nepochopitelný. Ale pro společnost, která na slova ,,ženská emancipace" odpovídá ,,džihád“ - je to CESTA DO PROKLETÍ. Možná, že je kráva Umay, možná je debilní její rodina. Záleží na vás, ale každopádně tenhle film nenechá nikoho v klidu. Ať už jste či nejste Turci. TRAGÉDIE PLNÁ LÁSKY A NENÁVISTI. Co k tomu dodat. Snad jen ,,jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ...! Silný zážitek, ale Incendies se mi líbilo víc! (Možná proto, že je víc filmovější...). /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zejtra mám svatbu s Turkem. (Nejmenuje se Roman a nechytá za Český Budějovice). Je to Ebuzet Atalan (?) a je z Ankary (?). 2.) Přemejšlím, jestli by fungovalo manželství ,,na dálku“ s Turkem (myslím to vážně – toho hokejistu nechte bejt!). 3.) Nevím, jaký problémy vedou ke zničení obyčejný turecký rodiny. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (08.05.2011)

Jen těžko pochopím kulturu a náboženství, kde je běžné tlouct ženy. Německá kinematografie se nevyhýbá ošidným tématů z minulosti i ze současnosti. Své pevné místo tam mají menšiny ( Střepy v parku, Saša, Protože jsem hezčí). Někdy je člověk cizincem ve vlastní rodině a díky tomu se necítí dobře ani ve své vlasti, stává se vyhnancem. Umay se tak stává utečencem v zemi, která jí měla být domovem. Problém rozbití rodiny z důvodů násilí je nadčasový a nadnárodnostní, lidské tragedie z něj vyplývající jsou vždy osobní. Silný filmový prožitek. (27.10.2016)