Staré pověsti české

Článek mytického řetězu, který má počátek někde na úsvitu národního obrození, přes Palackého, který budování mýtu dovršil, a přes Jiráska, který národní mýtus široce popularizoval a dosáhl toho, že identita národa byla založena na společně sdíleném příběhu. Bohužel se zdá, že tento Trnkův článek řetězu je posledním, že dnes už žádný společný příběh neexistuje či nefunguje, že mnozí už ho ani neznají. Film jsem viděl po dlouhých letech. Z dětství mi utkvěla vzpomínka na temný příběh s podivnou hudbou, hlavně pak vzpomínka na lidského běsa, kterého vodil lučanský kníže. Ale úplně se mi z hlavy vykouřilo, že ten film má i poetické a lyrické pasáže, s okuzlujícími lesními až pohádkově působícími scénami. Po letech mi ten film připadá úchvatný s těmi expresivními záběry a sborovým zpěvem, vše ještě neseno pozdně obrozeneckým patosem.. Ovšemže zlatým hřebem je ta válka s Lučany. Od Neklanova dialogu s vnitřním hlasem, přes choreografii boje Čestmíra a Vlastislava (s tím působivým symbolem raněného sokola), po hromadné bojové scény - velice akční, působivé i po šedesáti letech. Ale uvědomuji si, že toto dílo asi přestává být dnes srozumitelné. (01.09.2013)

Dlouhokrké postavičky z našich národních pověstí ožívají ... a pokoušejí se probouzet naše národní vědomí. Nicméně musím říct, že kdysi - v dávno ztracených dobách mého dětství, mě okouzlovaly neporovnatelně víc. Milovala jsem především KONÍČKY ... se Šemíkem v čele, samozřejmě - to ostatní nebylo až tak důležité. Přesto pro mě samotný závěr představoval určité trauma ... ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ---- ... díky kruté smrti mladého hrdiny, na kterou jsem tehdy vůbec nebyla připravená. Teď - s odstupem všech let, která se rozprostřela mezi českými pověstmi a mnou, se mi nejvíc líbí začátek ... cca první polovina. Jakmile začnou jeden za druhým - jako apoštolové - defilovat před mými zraky knížata, která vládla českou zemí, ztrácí příběh kontinuitu a půvab ... rozpadá se na scénky, které jsou si příliš vzdálené na to, aby mohly navázat přetrženou nit(ku) vyprávění. Přesto ... za 4* - za velice osobité a procítěné ztvárnění Jiráskovy a snad i Vančurovy předlohy. (06.11.2020)

Staré pověsti české v loutkovém provedení Jiřího Trnky jsou poetickou symfonií. A nejde tu ani o označení národní klenot či hrdost, nakonec každý může mít jiný vkus vnímání. Ani nezáleží na tom, zda jsou z dnešního názoru dvacátého prvního století animační techniky překonané. Jistě, počítače nabízejí efektivnější možnosti, ale již neumí nahradit poetickou duši. A mě jde o tu poezii, což nejsou verše, ale hodnoty (samozřejmě nezávislé na materialismu nebo puritánství komercialismu), přijímání a vnímání života. A z pohledu poezie je Trnkovo zpracování Starých pověstí českých obdivuhodným, kvetoucím počinem, byť se neubrání vlnkám romantického patosu. Trnka, ve spolupráci s Jiřím Brdečkou, vycházel ze známého knižního titulu Aloise Jiráska, ale i z nejpůvodnějšího pramene české mytologie - Kosmovy kroniky století dvanáctého. Kosmas plnil státnické zadání (obvyklý akt té doby v Evropě) na právní nároky vládnoucí vrstvy, k vytvoření národní kroniky velkolepých hrdinských skutků (antické tradice a inspirace se častokrát vracívají). Devatenácté století při formování nových státních celků a požadavky nově formovaných národů opět kladly důraz na mytologické národní základny, u těch národů,  jež hrdinské zpěvy zatím neměli, je rychle počali sepisovat, ty ostatní literárně upravovat. Kosmas představil mytologii před Boleslavem 10. století, Jirásek ji zliterárnil, Trnka ji v loutkovém vedení vdechl poetické kouzlo od praotce Čecha až k prahu historické doložitelnosti. Vybudoval pomocí poezie slávu, odvahu, ideály romantismu, žíznivé křepčení, lehké uvolnění i válečnou hrůzu (Lucká válka je dechberoucí). Mluveným slovem doprovází Růžena Nasková, Zdeněk Štěpánek nebo Eduard Kohout, ale nejvýraznější hlasový výkon předvedl Karel Höger. Václav Trojan složil hudební tóny z představ mytologického starověku a z folklóru, Jan Kühn zkušeně řídil svůj dětský sbor, Trnka ohromil svým výtvarným perfekcionismem. Staré pověsti české v loutkovém uvedení podle Trnky jsou lahodnou poezií! (05.07.2021)

Technicky vypiplaný, ale dějově tak moc plytký, že jsem u toho usínal. K čemu je přesné odvyprávění Jiráska, když většina příběhu je vizuálně tak rozmělněná, až mě to nudilo. Tím bohužel utrpěl i můj výsledný dojem z tohoto vskutku technicky luxusního díla. Jenže bohužel bez dobře napsané hlavní postavy (těch je zde ale více) není dobrý děj a z toho důvodu snižuji hodnocení o dvě slunce. 70% (28.10.2020)

Zatracovat Jiráska znamená povznést Trnku? Nebo je to naopak: Povznášet Trnku znamená docenit Jiráska? Buď jak buď: souhra poutavého námětu, kouzlo tehdy objevovaných nových možností animovaného filmu i jedinečné prolnutí autorské i scénáristické invence s režisérskou a výtvarnickou tvořivostí spolu se špičkovým hereckým obsazením stojí u zdrojů úspěchu, jehož nadčasovost nepopírá nikdo ze zasvěcenějších diváků. Jak je krásné být dospělým dítětem s hravou imaginací, která jen dále rozmnožuje trvání prchavého světa naivní romantiky našeho nejútlejšího dětství! (17.09.2007)