Oblivion: Nevedomí

Akčnější variace na Moon říznutá Matrixem, Dnem nezávislosti a v neposlední řadě Impostorem. Pokud divák není úplný nováček, dá se zvrat v příběhu odhadnout v prvních deseti minutách. Ale to samo o sobě nevadí, vše může zachránit poctivá práce tvůrců a uvěřitelná psychologie postav. K režii samotné není námitek, výtvarná stránka též funguje, byť ta Země po ničivých zemětřeseních zanechává až příliš mnoho stavebních monumentů v původním stavu. Kde to však naprosto nefunguje je v uvěřitelnosti jednání postav, v jejich reakcích na nenadálé situace a v celé té "logice" s přistáním hybernační lodi. Stajně tak k oklamání nepřítele dojde poněkud primitivně, s ohledem na jeho kontrolu nad vším. (Spoiler) A co mě vážně nesedělo byl závěr s manželem verze 52. Možná je to dobrý mít na skladě další materiál, aby se daly páchat hrdinské skutky, aniž by rodina trpěla. Trochu jako save a load ve hře. Ostatně mne film zanechal v Nevědomí, co se vlastně stalo s Victorií verze 52 (nota bene s patrně dalšími týmy jiných čísel). I přes výtky to ale byl slušný film na jedno podívání, kde nedomyšlenosti nevzbuzují averzi, spíš smířlivé pousmání. (21.04.2013)

je-li film až s odstupem času vyhlášen coby "klasický", jako se tak označují kupříkladu Sunset Blvd. nebo Psycho, nejde o nic než čirou chválu a vyjádření úcty dílům, která zůstávají přístupná a atraktivní i pro několik následujících generací diváků. pokud se slovem "klasický" pojmenuje film úplně nový, dostává ten termín paradoxně negativní konotace. Nevědomí je snímkem klasickým právě v tom špatném smyslu, kdy bez významných stop po invenci čerpá výlučně z osvědčených postupů hollywoodského vyprávění a koncepce syžetu do té míry, že byl překonaný dávno před svým vznikem. bez ozvláštnění a variací struktury jako takové, namísto pouhých kosmetických detailů v oblasti stylu, bohužel film selhává i v těch ohledech, ve kterých by důsledné dodržení hollywoodského "návodu k použití" mělo za dobré výsledky obvykle ručit. Nevědomí je až příliš předvídatelné a nedovede proto vzbuzovat napětí ani překvapovat, přestože na principu postupného odhalování řady tuhých vrstev mystérií je film vybudovaný. ironicky, snímek se mi jevil nejzajímavější v první cca třetině, kdy se diváci terpve pozvolna seznamují s fantastickým světem post-apokalyptické budoucnosti a s pravidly, která v něm fungují a která musejí respektovat hrdinové. jakmile se pravidla dle očekávání začnou "proměňovat", není těžké domyslet téměř každé rádoby šokující odhalení s ostudně velkým předstihem. odstraníte-li v těchto okamžicích emoci, zůstane jen sentimentální patos, nezvučné hlášky a nepřesvědčivé herectví. především Olga Kurylenko svým (ne)herectvím škodí už tak mizerné věrohodnosti celé řady scén. naopak subtilní projev Andreji Riseborough si troufám nazvat tím jediným životným prvkem filmu. na Kurylenko je sice krásný pohled a nejspíš pouze proto byla do filmu obsazena, ale působí jako mrkací panenka; ornament pro povrchní a účelový film, který nesvedl zužitkovat ani tolikrát kreativněji využitý model mýtického vyprávění a prototypického, prozřetelností samou vyvoleného hrdiny. vylíčím-li ústřední zápletku slovy: padlý hrdina zázrakem lásky opět povstane proti útlaku a jakožto nový sionistický spasitel zachrání svět před anonymním hrozbou z vesmíru, pak nepopisuji pouze základní kostru příběhu, ale víceméně v úplnosti vystihuji vše, co film může po tématické stránce divákovi dát: bídná klišé, za kterými není ani stopa po jakkékoliv oduševnělosti. (15.05.2013)

Hlavním důvodem, proč Nevědomí vyšumí z povědomí rychleji než TRON není fakt, že Kosinski vykrádá své kolegy (Stanton, Jones, Lawrence, Trumbull, Kubrick, Wachowští), a dává tím vyniknout, o kolik horším je vypravěčem, ale že vykrádá sám sebe. Zopakování stejného přístupu, navíc ve světě bez možnosti „editovat levely“, která byla pro designéra a fanouška videoher požehnáním, výrazně oslabuje původní wow efekt. Ten byl však stále dost silný, aby mne opájení se audiovizuální dokonalostí bavilo celé dvě hodiny. Kosinského nerdovský přístup k postavám děla z člověka srovnatelně hodnotného nositele významů jako je robot, krajina nebo kus nábytku (přičemž na stejné úrovni se nacházejí také svým výrazně omezeným využíváním zdravého rozumu). Působivější než slova a emoce jsou geometrické kompozice záběrů, jejichž samotný obsah se stává méně podstatným než sdělení povrchu. Všechno a všichni slouží k doladění celkového designu. Tomu jsou podřízeny motivace hrdinů i směřování zápletky. Jako výsměch klasickému „vstupování“ do příběhu skrze identifikaci s postavami lze chápat poslední scénu, která prozrazuje, že jsme své emoce pravděpodobně distribuovali ne zcela správným směrem. Kosinski dokáže unikátním způsobem propojit pohyb s hudbou, kterou na obraz „nanáší“ po jednotlivých vrstvách, a výsledkem je stejně jako v TRONovi mainstreamová variace audiovizuálních symfonií. Zápletka je tady jaksi navíc, ač bez ní (a bez méně a více nechápavý výraz střídajícího Cruise) by 120 milionový projekt jako tento asi nebyl realizován. Kvůli postavám bez života, námětu bez originality a jednání bez logiky bych ale nepodceňoval celý film, který v druhém plánu nabízí inspirativní výpověď o současné společenské realitě efektivních pracovních týmů, jimž se lidé oddávají natolik, že v nich rozpouštějí svou identitu a ztrácejí schopnost autentické existence. Dějově vyprázdněná (a proto lepší) první polovina, s parodií dokonalého partnerského vztahu a se zachycením pracovní činností, která má čistě udržovací charakter bez konkrétního cíle a šance na skutečnou (a pro systém potenciálně nebezpečnou) změnu stavu, toho o dnešku vypovídá víc než mnohé artfilmy s ošklivějším designem. A rozhodně jde o film stvořený pro IMAX! 80% (15.04.2013)

Nejzajímavější nápady z těch nejlepších vědeckofantastických filmů promixované jako ovocný koktejl od Mangaloo. Cruise tu hraje lidskou verzi Wall-eho, ale díky hojnému počtu vývojových posunů je z něj pak ten největší šéf na planetě. Z hereckého ansáblu ještě stojí za zmínku (kromě Morgana, ten nikdy nezklame) neokoukaná Andrea Riseborough, scénou v bazénu si mě získala. Olinka tu paradoxně není tak in. Ale to co dělá z NEVĚDOMÍ unikátní podívanou je vizuální stránka. Z hlediska designu je vše neokoukané, má to správně mohutný rozsah a závěrečný výlet, kombinovaný se vzpomínkou na to, jak to všechno začalo, je něco tak audiovizuálně/sci-fisticky dokonalého (chci ať Kosinski natočí Setkání s Rámou, nebo něco od Asimova), že jsem tomu měl chuť napálit pátou hvězdu. Trošičku zamrzí, že hudba od M83 není taková pecka jak se čekalo. Hodně připomíná TDK a TRONA, i když v konkurenci jde pořád o víc než solidní standart. P.S: V největším sále v kině jsem seděl úplně sám = no interference. :) (23.04.2013)

Jak začít a přitom nevyzradit příliš. Nevědomí má moc sympatický základ. Dobrou polovinu filmu jsem si lebedil nad tím, že někdo konečně ustoupil od snahy metat na diváky tunu líbivých efektů a natočil velkolepou sci-fi, která primárně sází na příběh jednotlivce. Coby milovník Fallouta jsem si navíc téměř fetišisticky užíval celou dobu výpravou, kterou potrhly dokonalé kamerové nálety. V ideálním světě bych teď skončil, dal filmu plný počet a odešel do pustiny najít svůj vlastní osud. Jenže ten scénář. Že plete páté přes deváté a vykrádá asi deset jiných filmů, to je jedna věc. Hlavní problém je, že se to nepovedlo slepit v kompaktní celek. Příběh je lepší nepitvat, každý překvapivý zvrat je lehce odhadnutelný deset minut dopředu a když to skončí, tak si člověk hořce uvědomí, že se vlastně ani moc ve filmu nestalo. Cruise potvrzuje pověst jednoho z největších dříčů Hollywoodu, přesto jsem mu roli chvílemi nevěřil. I přes výtky převládá dobrý pocit z poctivé, i když v rámci scénáře hrubě nedotažené žánrovky. 70% (zaokrouhlenou nahoru za výborný soundtrack). (15.04.2013)