Koža, v ktorej žijem

Po čertech divná záležitost. Antonio jako úchylný chirurg byl fakt cool a asi se mi tu zatím líbil nejvíce ze všeho co jsem s ním viděl... Akorát v případě Roberta Ledgarda měla platit poučka: Místo dvakrát měř, jednou řež - spíše dvakrát vyšetři co se tu noc stalo, než jednou uřízneš... V tomto ohledu mi zápletka lehce připomněla australského Horsemana (2008). Elena Anaya byla skvostná, ale.... jen jako herečka, na filmovou Veru se mi jako na ženu nějak těžko myslelo... ////// Celkově fakt úlet ale řemeslně dokonale zpracován. Asi jako když akademický sochař z kamene vytesá pneumatiku. * * * * (02.10.2012)

Děsivé, uhrančivé, zábavné, zvrhlé – často zároveň. Almodóvar uchopil témata pomsty, bolesti a touhy po utišení stejně osobitě jako svého času Park Chan-wook, přičemž se vytasil s příběhem a jeho vystavěním tak nezvyklými, že prozradit něco o způsobech, jakým se k těmto tématům vyjadřuje, o cestách, kterými se ubírá či o postavách, jejich vývoji a působení na diváka, by bylo mimořádně neslušné. (46. MFF KV - 2.7.11) (10.07.2011)

Co Almodóvarův film, to úchylka, tentokrát má posedlost podobu Antonia Banderase (který si už, díky Bohu, přestal hrát na hispánského krasavce), plastického chirurga, žijícího v honosném domě plném krásných obrazů, z nichž jeden je živý - přesto není originál. Snímek hodný zhlédnutí, už kvůli zvláštnímu námětu (kapku překombinovanému, takhle účelově a přitom ledabyle mást diváka, si může dovolit jen fandy zbožňovaný autor, neznámého nováčka by roznesli na kopytech), zneklidňujícím houslím v jímavém hudebním podkresu, Antoniovu výkonu a nadpozemsky krásným slzavým očím Eleny Anaya. FILMOVÝ POSTŘEH: Jestli on nebyl Pedro původně žena... už jen ten cit pro barevné hadříky v jeho filmech :-) (20.04.2012)

Zvrácenost? Nikoliv. Kůže, kterou nosím je víc než čímkoliv jiným romantickým příběhem, který vytryskl z pera Pedra Almodóvara. Španělský režisér jej třímá pevnou rukou a mazlí se s každým detailem. Jemnými a promyšlenými tahy stupňuje napětí až na samou mez únosnosti. Před samotným závěrem pak vyvíjí přímo maximální tlak. Až nakonec v bouřlivé explozi pocitů přichází neodvratné vyvrcholení. Viděno a prožito během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (29.04.2015)

Pedro Almodóvar, dávno vybouřený rebel, který vystoupal z madridského undergroundu na festivalové výsluní, si dovolil být trochu výstřednější než v posledních filmech, a protentokrát vzal doslovně myšlenku Barbary Creed (z knihy The monstrous-feminine) o ženách coby hororových monstrech. Jak se na postmoderního autora sluší, máloco je jednoznačné a zřejmé, ze všeho nejméně, kdo tenhle multižánrový souboj (s) pohlaví(m) nakonec vyhraje. Kůže, kterou nosím představuje vzorový příklad otevřeného textu. Některé otázky jsou ponechány bez odpovědi, jiné zodpovězené s takovou přímočarostí, že to vyvolává podezření. Od vážných témat voyerismu a sebeidentifikace se odbíhá k přízemním laskominám pro diváky znalé italských giallo filmů (k jejichž vizuální opulentnosti měla Almodóvarova tvorba vždy blízko). Vyprávění je mnohem utlumenější než chování postav a jako celek působí Kůže i díky „jemným“ přechodům mezi scénami radikálně odlišného obsahu a pozvolnému tempu vyprávění překvapivě vyrovnaně a sevřeně, bez prostoru pro skutečně znepokojující obsah. Bohužel i bez prostoru, který by nám umožnil dostat se postavám pod kůži, udělat si jasno v tom, nakolik zaslouženě kdo trpí. Zůstává na nás, koho budeme litovat, což může být součást hry bez jasných pravidel. Ale taky nemusí. 80% Zajímavé komentáře: J*A*S*M, FlyBoy, Vančura, Vencisak, tomtomtoma, frbulka (12.10.2012)