Tri

Tykwerovi filmy mi vždycky přišly, že jsou sice promyšlené, pečlivě komponované a jistou rukou zrežírované, ale že jim přesto něco chybí. Že jsou příliš sterilní, chladné a odosobněné a to úplně jiným způsobem než u takového Nolana, který vytváří precizní struktury, přičemž postavy a to, o čem se obvykle mluví jako o "emocích", u něj jsou jen jejich materiálem, a tak nemohou překračovat svou pozici a stávat se živoucnějšími na úkor celku. Tykwer se ale narozdíl od Nolana o emocionální dopady snaží. A v prvním záběru Drei se mu to i vcelku daří. Jenže následně celý film doslova utopí v množství nesmyslného balastu, přes který se při nejleší vůli už přímost první scény neprodere. A to počínaje tanečním prologem. Reps. abstraktem: tak jako mají odborné texty na konci nebo na začátku své stručné shrnutí v angličtině nebo němčině, v Drei se před odstartováním zápletky odehraje její resumé v jiném médiu, tedy tanci. Proč by ale měl mít film abstrakt, to netuším. Podobně zbytečný/iritující je Simonův voice-over, který se záhy vytratí, resp. zjevení jeho mrtvé matky jako anděla, které je vážně otřesné.__________Drei proti sobě staví opozice, které vcelku důvtipně invertuje: umění (Hanna a Simon) X věda (Adam), kdy Hanna a Simon jsou ustrnulí v mechanickém stereotypu svých životů a vědec Adam žije takřka jako beatnický básník půlky 20. století (bisexualita, nic moc nevlastní a na ničem nelpí); nebo svoboda X predeterminace. Přitom ale chápat Drei jako film o vyvázání se ze společenského (i biologického?) determinismu a přijetí (embrace) možností činit nestadardní rozhodnutí, by bylo mylné. Např. Simonova homo/bi-sexualita je předzamenaná totiž už ve scéna, v níž Hanna objevuje na zdi reprodukci obrazu Gilberta a George a označuje je za jeho hrdiny. Signifikantnější pro porozumění směru, kterým se Drei ubírá, bude ale patrně Koonsova série Made in Heaven, o které fantazíruje Hanna během Adamovi přednášky. Dostanu se k němu malým obloukem: po tom co Kant odřízl subjekt od světa, který vnímá, 20. století prošlo (velmi zjednodušeně) třemi fázemi vztahu k němu. Nejdřív šlo o to pochopit (fenomenologie, existecialismus). Pak se subjekt pochopil - jako konstrukce patriarchální, bílé, kapitalistické společnosti, a v oslnivé záři nadějí Máje '68 šlo o to ho rozbít. Když potom světlo pohaslo a začalo být trochu vidět, ukázalo se, že jednotlivé kusy rozpadlého subjektu si odtáhly ohlodávat právě ty síly Společnosti spektáklu (lze dosadit jakýkoli ekvivalent od postfordovské spol., po společnost nevolnosti), kterým se revoltující myslitelé 60. let snažili svým myšlením konce/rozpadu subjektu uniknout. A konec 20. století pak zastihl filosofy jako Alain Badiou nebo Slavoj Žižek ve snaze obnovit celistvost subjektu a jeho koceptualizace jako radikální možnosti nonkonformního myšlení. Koonsovy obrazy jsou někde na půl cesty. Nikoli na půl cesty mezi, ale na půl cesty oběma směry: konvečním zobrazením nefragmetarizovaného subjektu a jeho exploatací, komodifikací a rozprodáním. A přes všechnu Tykwerovu ironii, je Drei nakonec právě o tomhle. O třech lidech, jež na prahu středního věku přišli na to, že hledají jakési excesivní řešení, které zároveň bude ustavovat jejich celistvou pozici v rámci "těla" společnosti (nejde nakonec o utvoření rodiny, i když trochu nestandardní?). Jak by řekl Arnold J. Rimmer, "není nad starou dobrou písničku o lásce." (02.05.2011) (menej) (viac)