Zvuk hluku

„Poslouchej, jaký sračky se hrajou v tomhle městě! Je čas vrátit úder. Předvedeme tomuhle městu koncert, na jakej nikdy nezapomene!“ Parta hudebních teroristů bojuje za své přesvědčení a jediný, kdo to může zastavit, je policista, který díky své rodině nenávidí hudbu! Ten film je mile jiný, divný a originální. Už začátek, ve kterém se ujíždějící dvojice snaží setřást příslušníka na motorce pomocí odhazování částí bicí sestavy, naznačil, že Zvuk hluku bude svůj. Celý film se opírá o velkou nadsázku, takže ho samozřejmě nelze brát vážně. Ale já ani s žádným výstřelkem problém neměl. Spíš mě mrzelo, že snímek tu a tam ztrácí tempo. A tak některé opravdu výborné scény (prakticky všechna „vystoupení“, zvlášť „operace“ je naprosto perfektní a mohl bych si ji pouštět pořád dokola) střídají hlušší momenty, naštěstí ty lepší na ně dávají docela v klidu zapomenout. Ke konci už filmu trochu dochází šťáva, ale vynahrazuje to konec s úsměvným „zaprodáním se“. Slušné 4*, asi někdy zkusím i další tematicky příbuzné krátkometrážní filmy „Music for…“. (26.01.2020)

[ArtFilmFest 2011, Trenčín] Severská oddychovka pre menej, ale aj viac ostrieľanejšieho diváka. Trom korunkám sa vo francúzskej koprodukcií darí pojať námet "hudobných teroristov" veľmi originálne a preto sa nečudujem zväčša pozitívnemu prijatiu. Kľúčom k úspechu je cca. prvá, našľapaná hodina stopáže, kedy sa odohráva to najpodstatnejšie._______1. Profiluje sa disharmonický vzťah medzi Oskarom dirigentom a Amadeom policajtom, ktorých rozdielna kariérna predurčenosť rozdeľuje na dva, nie moc priateľské tábory. 2. Kompletizuje sa all stars crazy team tvorený bandou pojašených týpkov, ktorí pod zámienkou muzikantskej revolty napĺňajú strategický plán "Music for one apartment and six drummers". Za zmienku stojí úvodná auto-bubnovačka a nemilosrdné záťahy "Doctor, doctor give me gas in my ass" + "Money for you honey". 3. Sprítomňuje sa skoro až anderssonovské postihnutie hluchotou, ktoré spočiatku evokuje chytľavou inakosťou, lenže po krátkom ošiale začne na povrch vyvierať dojem zbytočnej sílenosti a napokon aj neopodstatnenosti celého prídavku._______Od tohto momentu rozbehnutý koncept začne strácať šťavu, prešľapuje na mieste a navyše si neodpustí planý romantický dovetok, čo by poistku pre konzervatívneho diváka. Nebudem však z toho robiť vedu, "Sound of Noise" síce postráda vyváženosť/väčšiu neprístojnosť, no jeho zvuk je naozaj hluk a to nielen počúvateľný, ale aj pozerateľný, preto zaslúžené 4*. (22.06.2011)

Interesantnější symbióza obrazu a zvuku tu ještě nebyla, respektive možná byla, ale já se s ní zatím nesetkal, neočekávám, že v životě ještě uvidím film, který by mě svou “milou šílenosti“, tak příjemně překvapil... Nebýt nevyváženosti první a druhé půlky, o které se už rozepsal Matty, neváhal bych s absolutním ohodnocením, škoda, přesto budu na “Sound of Noice“ s láskou vzpomínat... 80% (08.12.2013)

Základem a stěžejní linkou filmu jsou akustické útoky, které jsou vtipné i originální. Dvě hvězdy za zvukovou i vizuální podívanou. Vzhledem k tomu, že mi všichni muzikanti také lezli na nervy, jsem měla jasné komu fandím. Policajt, který nenáviděl hudbu byl můj favorit a pro mě důvod k další hvězdičce. Škoda, že romantická a kriminální linie byla jen výplní a nedošlo ani k žádné katarzi, která byla v očekávání. Ale i tak film držel pohromadě a pobavil netuctovým způsobem. (02.12.2014)

Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena. (01.05.2012)