Insidious

Nedávno jsem sjížděla první tři díly Paranormal Activity a byla jsem trochu zklamaná z toho, co si asi tvůrci myslí o inteligenci diváků a jakým scénářem a jakými lekacími tríčky je hodlají mordovat hrůzou. V několika komentářích u těch filmů jsem četla doporučení na Insidious, že to je úplně jiná liga. Těšila jsem se na parádní zážiteček, připravila si noc, prázdný byt, unavené tělo, rozjitřenou psychiku. No, jinou ligu jsem tedy dostala. Ale asi tak o tisíc procent horší. Až ve srovnání s tímto filmem dokážu docenit, jak je série Paranormal Activity stylově čistá. Sice někdo může argumentovat tím, že největšími esy v rukávech tvůrců PA jsou houpající se lustry a otevírající se skříňky v kuchyni, ale v rámci nastaveného stylu a žánru všechno sedí a díky principu found footage se dočkáme i pár docela chytrých vychytávek, díky periodickému opakování stejných záběru se nastolí skvělý rytmus, vynikne gradace, a tak dále. No. A oproti tomu Insidious je ostudně nekonzistentní snad po všech stránkách, které jsem schopna vnímat. Přepálená děsivá hudba v "bojících" momentech mě zbavuje jakéhokoliv strachu. Styl kamerového snímání se mění snad s každým obrazem a velmi to ruší pozornost (nejprve jakože roztěkaný styl ruční kamery, potom dlouhé komponované záběry, stejné záběry na dům zvenčí, které jako by vypadly ze sitcomu typu Krok za krokem, ...) Strašně divně působí scéna z nemocnice. Je takovým způsobem nasvícená a stylizovaná, že jsem si prvně myslela, že si otec ve chvíli, kdy nemůže syna probudit, představuje, co se asi bude dít potom, a že až scéna z nemocnice skončí, film se vrátí k otci v dětském pokoji a děj bude pokračovat snahou probudit synátora. Děsivé momenty a strašící strategie jsou taky každý pes jiná ves a ve výsledku působí velmi nepravděpodobně a tudíž neděsivě. Například když matka odhrne přikrývku a najde na synově prostěradle otisk krvavé ruky, chtělo se mi křičet, že to si ze mě snad dělají prdel. A mělo být hůř. Mezi astrálními katastrofami se řeší partnerská nedůvěra až krize, alarm a dveře se spouší a otvírají, aniž by se někdo vyděsil, staří metaláci se prochází po balkóně, pak tam pobíhají děti, a dál je to ještě horší a absurdnějí, ale už to nebudu říkat, páč to zavání spoilerem. Všechno je to nějaké podivně vypointované a hlavně každá věc působí, jako by byla z jiného filmu a všechny dohromady nefungují ani náhodou. (02.03.2012)

Tak musím sa priznať, že mne proti strachu nepomohla ani podperinová spoločnosť, husia koža sa dvíhala permanentne takmer každú minútu s hladinou adrenalínu a takisto musím skonštatovať, že mám aj kratšie nechty a o pár vlasov menej. James Wan potvrdzuje, že je môj človek a filmy, ktoré natočí vo mne vždy vyvolajú priaznivé reakcie. Vďaka tej neopakovateľnej horrorovej atmosfére mám sto chutí vycapiť aj piatu hviezdu, ale sú tu bohužiaľ medzery, ktoré by ešte bolo treba vyplniť. Wanov rukopis je zreteľný najmä v závere filmu, v ktorom naplno nechá rozvinúť svoju predstavivosť a fantáziu. Bábky, démoni, duchovia a horrorové postavy, ktoré sa v jeho filmoch objavujú dokážu navodiť strach už samotným pohľadom na ne. Keď si k tomu pridáte skvelú mrazivú hudbu a celkom normálny námet a hercov, tak potom všetko musí šlapať ako po masle. 85%. (27.07.2011)

Kdo by to byl před deseti lety řekl, že hororový žánr našel svého nového vládce. Tehdy ještě snad nikdo nemohl tušit, že geniální (Jig)SAW byl teprve jen začátkem a jedním z prvních výtvorů, který stvořila mysl Jamese Wana. Během následujících let si James vytvořil svou vlastní obchodní značku a ukázal lidem nový rozměr strachu. Insidious je prvotřídním "matrošem" a vysoce poctivým kouskem nefalšované hororové filmařiny. A tak se zase bojíme po "Wanovsku" tak, jak to po nás "mistr" chce. Děsivé, škaredé čarodějnice v černých šatech, panenky a hračky, které jakoby nás neustále sledovaly a skřípavá, hrůzu nahánějící hudba. Ten týpek, co měl na starosti hudbu, je zřejmě naprostý šílenec, protože vytvořit něco tak... chechtavě-skřípavě-děsivě mrazivého, nebo jak to mám nazvat, nemohl při normálním stavu:) Herecké obsazení skvělé, od malého Ty Simpkinse, přes Patricka Wilsona, až po výbornou Lin Shayed coby Elise. Insidious je dokonalým propojením efektní vizuální stránky s tradičními hororovými prvky a velmi lehkým nádechem bizarního humoru pocházejícího až z Elm Street. (17.11.2013)

Insidious mě překvapil, jak dlouho nechá diváka napjatého, kdy už to začne. Úvodní titulky naznačují, že půjde o horor, ale najednou režisér jakoby nic sjede do dramatu. Jenže postupně se na plátně obejvují lekačky, atmosféra začíná pozvolna houstnout a film se s příchodem "profesionálů" pořádně rozjede. Pak je to klasická žánrovka ozvláštněná cestováním mezi dimenzemi s ne moc strašidelným hlavním "záporákem", ale toho zastupují jiní (rodinka na sedačce či stará paní). Samotný konec se mi moc líbil a rozsekl celkové hodnocení, které se je tak mezi 3/4*, směrem nahoru. (05.08.2011)

Už mě začíná srát, ta bába s loutkoksichtem, co se mi pořád prochází za okny (!!!) Kdysi dávno, po shlédnutí Dead Silence jsem říkal, že James Wan prostě ví, ví co říct, kdy a jak to říct, aby strach gradoval a v pravou chvíli i kulminoval. I když pořád považuju Insidious za zbytečně překombinovaný, místy až okázale obrazný, stále je to nebývale funkční oldschoolovka, která si tu zpětnou vazbu umí nenuceně vynutit. Ve tmě nejlíp funguje NĚCO a ze všeho nejdál se v ní dostává lidská fantazie. Jako kdyby jednadvacátý století chytlo Poltergeista za koule a skrz působivý vizuál jen tak potichu špitlo: "Zatancuj mi!" Není to tak okatý, prvoplánový bizár, jak by ho nejspíš podal Rob Zombie a ani Lin Shaye není tak senzační médium jako byla Zelda Rubinstein alias Tangina, přesto tenhle digitál má potenciál k tomu, stát se s odstupem mnoha let letmo kultovní. Navíc, ta muzika Josepha Bishary, která mimo film podle mýho zas tak moc nefunguje, s vizuálem skvěle ladí. Tady dvojnásob. Pseudoasijským duchařinám nejspíš odzvonilo a já se v tomhle neoklasickým, transcendentálním bloudění našel na slušných [final rate: 70%] (05.06.2014)