Moje šťastie

Po shlédnutí tohoto filmu máte pocit, že jste promarnili 2 hodiny svého života. Jedná se o sled nesmyslně za sebou jdoucích scén, které spolu na první pohled vůbec nesouvisí. Film navíc obsahuje dlouhé záběry o ničem. Když se ale nad filmem zamyslíte, nejspíš měl opravdu děj. Po dalším zamyšlení možná najdete i hlavní postavu. Jde o příběh muže, jemuž jako malému chlapci vojáci téměř před nosem zabili otce a on zůstal úplně sám. Je od té doby němý a ostatní se mu neustále posmívají a nikdo ho nebere vážně. Postupně se tato postava objevuje v různých scénách, kde nikdy nehraje hlavní roli a proto ji člověk na první pohled nepřikládá moc velkou váhu. Autor tohoto filmu točil až dosud převážně dokumentární filmy, což se na snímku docela podepsalo. Jedná se vlastně o zobrazení poměrně drsného života v Rusku. (07.07.2010)

Tohle prostě nepochopíte... Film jako takový nebyl úplně špatný, ale nechápete od začátku do konce vůbec nic... jednotlivé "etudy" (nejlepší byla asi ta z konce II. světové války) byly samy o sobě dobře propracované, něměly spolu ale v podstatě žádnou souvislost. Každopádně je to film, ze kterého vám zůstane čelist dole... Už proto, že jestli se tohle v Rusku opravdu děje, tak byste měli mít strach tam vůbec jezdit. (06.07.2010)

Dokumentarista Sergej Loznitsa přivezl svou krutou studii ruské povahy Moje štěstí, v níž se v pomalých nájezdech kamery noříme stále hlouběji do společenského marasmu a zlodějské morálky. Návyky dokumentaristy se nezapřou, tvůrce jednoznačně upřednostňuje popis před akcí, zkoumá expresivní tváře ruských venkovanů a hledá v nich stopy toho, co hrdina filmu, řidič dodávky Georgij, zakouší na vlastní kůži i ve vyprávění ostatních postav. Pozoruhodný morytát, v němž se zhnusení mísí s ironií, sice místy budí úsměv, ale jeho osten směřuje nevyhnutelně k tragickému gestu zmaru a beznaděje. Skeptický snímek sice klade svým plíživým tempem vysoké nároky na diváka, nicméně odvděčí se plastickou a depresivní mozaikou současnosti. (12.07.2010)

Dokumentaristovi Sergeji Loznicovi se podařilo natočit encyklopedii věrolomnosti a zlovolnosti, v níž jedno zlo mísí s jiným, a sporadické dobro se v něm utápí jako čmelák v kolomazi - symbolem tu může být prostitutka, popisující sex se zmaštěným mechanikem, po němž spotřebovala veškerou svou zásobu voňavých kapesníčků (ale počítá s tím znovu, proto si ji musí co nejdříve obnovit). Tenhle antibuddhistický morytát (toto označení jsem si vypůjčil od Marigold ****) se vyznačuje konsekventním pohrdáním nejen životem, ale i smrtí. Celkem srozumitelný příběh se po zabití řidiče dodávky Georgie sice rozpadá na epizody, ty však nevybočují z daného rámce. Nepochybně se v něm nejedná o pokus o uchopení "východní" mentality; ale jen o pokus obsáhnout reálné zlo, a přitom se příliš nedotýkat jeho kořenů. Pozn: Sám Loznica říká (parafráze), že se kořenů dotýkat nechce, chce ukázat jen byliny, které tyto kořeny mají. Vykopat si je musí každý sám. (17.05.2016)

Surový film zobrazující různé projevy, ale i příčiny zla v reáliích nejen současné ruské společnosti. Na reálnosti vyprávění přidává i povídková struktura, která je životu blíže než několik linií postupně vytvářejících jedinou. Skvěle výmluvný je také závěr – koho nakonec postupně rozvíjející se zlo zničí? Ty zlé nebo ty hodné? (13.07.2010)