Jeden musí z kola von

Asi nejlepší špionážní film, jaký jsem dosud viděl. Scénáristé dokázali z obsáhlé a komplexní knižní předlohy sestavit neuvěřitelnou skládačku minipříběhů, které sice mohou být pro diváka na první pohled komplikované, ale po trpělivém "prokousání se" sítí vztahů se mu film odvděčí intenzivním zážitkem, jenž je podpořen minimálně z poloviny i stylisticky (záměrná zkratkovitost mnoha sekvencí oproti jednotlivým flashbackům, voyeuristické snímání kamery, která vede divákovu aktivitu jen částečně, "nepřístupnost" hlavní postavy Smileyho ad). P.S. Gary Oldman umí před kamerou stárnout jako málokdo. (24.11.2013)

Jeden musí z kola ven je brilantním chirurgickým řezem spletitou sítí tajných služeb na začátku sedmdesátých let. Cokoliv, co by odvádělo pozornost jinam, třeba vnitřní prožitky nebo akční pasáže, Alfredson účelově ignoruje a naopak nitku po nitce odkrývá tehdejší fungování tajných služeb. Špióni tak již nejsou zapálenými vlastenci, ale brilantními hodináři svých vlastních lží, a v tomto bodě film selhává. Tvůrci se nechali příliš pohltit svou vlastní zápletkou a vyignorovali mnohem závažnější otázky té doby, ať už je to paranoia dvojitých agentů, tak jak to dokázal Spielbergův Mnichov, či širší kontext samotné rozvědky. Oproti tomu tím vším, čím chce film být, je dokonalý po všech strankách. Mně to však nestačí. (13.09.2012)

Špionáž nejšpionážovitější. Dokážu si představit, že to takhle nějak probíhalo. Mluvení, vzpomínky, porovnávání drobných nuancí a k tomu všemu lidi, jejichž osudy studená válka tak nepříjemně pokřivila. Zvlášť forma mě strašně bavila, třeba ty hrátky se zvukem a já lituju, že jsem snímek neviděl v kině. 90%. (02.05.2013)

Takřka dokonalý špionážní film, kde se nic neříká dvakrát (nebo alespoň ne dvakrát stejně) a to, co se řekne jednou, si musí často divák sám aktivně vyhledat a spojit. Je až k neuvěření, jak důsledně se tu selektivně odpírají a dávkují informace hned ve třech rovinách najednou (dialogy, mizanscéna/rámování, zvuková stopa), což podle všeho navíc přesně odpovídá stylu knižní předlohy. Chápu, že řada diváků má problém se orientovat v příběhu, protože Tinker Tailor jednoduše vyžaduje aktivní, pozorné sledování (na které většina lidí, navyklá na vysoce redundantní hollywoodské vyprávění, není zvyklá), a to na naprosto základní úrovni rekonstrukce fabule, nikoli na úrovni nějakých symbolických významů obohacujících dílo o další, ale ne nutně nezbytnou rovinu. Film, který otevřeně vyzývá k důkladné formální analýze a už se nemůžu dočkat, až ho uvidím znovu. (06.02.2012)

Tinker, Tailor, Soldier, Spy, ne každému se poddaj'. Pokud tedy každý není v skrytu duše vedle dynamických akčních jízd a špinavých kontaktních bitek s všudypřítomnou tepající hudbou (které najdete v Bourneovi) zároveň nakloněn pomalu se rozkrývajícím atmosférickým (bezútěšným) příběhům se spoustou postav podávajících výborné charakterní výkony - a s hudbou rozličných žánrů a temp od převážně artového skladatele, pokud zrovna nějaká hudba vůbec hraje. Já osobně nemám problém ani s jedním pojetím, tudíž je podle mě TTSS excelentní film. Film, jaký zase dlouho nikdo nenatočí, protože ho nebudou sjíždět masy platících diváků, ale ne zrovna početní příznivci poněkud specifického pojetí špionážního žánru... O ději se nemá smysl rozepisovat (BTW nečetl jsem předlohu a vlastně vůbec nic od le Carrého), vyzdvihnout se tu musí kromě už zmíněné hudby výprava, technické aspekty filmu (který je jen tak mimochodem v těch několika akčnějších scénách překvapivě explicitní, pokud jde o násilí) a špičkové herecké výkony (i když pořád nechápu, co je na tom Cumberbatchově hlasu tak "wrrrrau", jak tvrdí ženské elementy v mém okolí) všech bez výjimky, i když samozřejmě vedou Oldman, Hardy, a ti potenciální "zlí";) Alfredson je skutečně ďábelsky dobrý režisér. Scény z vánočních večírků mají svoji velkou dějovou úlohu, jsou ve své prosvětlenosti a barevnosti pozoruhodným kontrastem k zašedlé realitě studené války, ale hlavně poskytují tomu uzavřenému světu elitních špiónů, které si podvědomě stejně představujeme jako Jamese Bonda, geniálně fantaskní Lynchovskou tečku (viz Father Christmas a "savětskij sajúz"). Netušil jsem, jak bude zpracován závěr celé té nesnadné pouti za pravdou, kde se opravdu strkají figurky po šachovnici, ale přetočení toho před finále už divákovi důvěrně známého, iluzí zbaveného světa, do emocionálního válce podbarveného veskrze pozitivním francouzským hitem dokonalého gentlemana/lamače srdcí Julia Iglesiase (La Mer) mě naprosto zatlouklo do sedadla a nechalo mi pocit téměř dokonalého filmového zážitku. Nemám důvod nedat 90%...a kdo ví, třeba to napodruhé bude ještě o kousek víc;) (31.03.2012)