Deň pred krízou

Z hereckého hlediska je to paráda (a zdaleka nejen kvůli Spaceymu, jak jsem se původně bál). Postavy jsou dostatečně životné a překvapivě nepotřebují nějaké zvláštní rozvíjení osobních linek (naopak, kupříkladu Samův problém se psem je sice symbolický, ale v podstatě nadbytečný). Problém snímku vidím jinde, a to v jeho atmosféře. Čekal jsem nějaké napětí, něco strhujícího, ale ničeho podobného se mi ve výsledku takřka nedostalo. Všechno šlo postupně do háje a já přitom necítil nějaké mrazení z budoucích důsledků či třeba alespoň obavy o postavy (jejichž morální vystřízlivění vyšumělo též dost do ztracena). Možná to měl být záměr, ale podat takhle fatální události podobně nevzrušivým způsobem považuju za odfláknutí, a tvůrci si tak (znovu) jen můžou blahopřát, jak kvalitní casting se jim podařil, protože v podstatě jen díky němu film nezapadl do vyloženě šedého (pod)průměru. Mně ovšem tenhle jejich kalkul vůbec nevoní a s hodnocením se tak zastavím na lepších 3*, výš ani ťuk. (13.07.2016)

Co jsem tu taky čekal jiného? Banda finančníků, ztvárněná bandou skvělých herců, zde předvádí absolutní lidské dno, jen bohužel s trochu nudným průběhem, který nezachrání ani nejlepší monolog filmu připsaný Jeremy Ironsovi na konci filmu. A pak, že je recese přirozeným procesem hospodářského cyklu...:-) (30.07.2019)

Od té doby, co je Kevin Spacey uměleckým šéfem divadla Old Vic v Londýně, na filmové plátno tak nějak zanevřel. Když se ale nechá zlákat, je to většinou herecký koncert. Radost pohledět je tady ale tentokrát na většinu herců. Jen je evidentní, že tenhle svět čísel a ekonomických principů nebude úplně divácky atraktivně fungovat. (29.08.2015)

V domnění, že je potřeba změnit lokál, jsem zabrousila do odlišného filmového tématu, ale velmi brzy jsem pochopila, že něco je špatně - v tom podniku podávali jen longdrinky, speciálně "High Society", všichni si ho dávali, pro mě však byl nedostupný ... nu což, alespoň jsem nahlédla do světa, kde se míchají naše dějiny a i když personál bylo radostí pozorovat, vracet se tam nebudu, vypiju si doma dvojku červeného a budu se snažit rychle zapomenout, komu to vděčím za svůj současný srab. (21.05.2012)

Costa Gavras nebo Oliver Stone zkritizovali kapitalismus efektně a nestřídmě, tak nějak ve velkém stylu dravých bezkrupulózních byznysmenů, do kterých se strefují. Margin Call je naproti tomu snímek komorní a věcný, má spíš televizní vizáž a odehrává se v prostředí několika místností bohaté makléřské společnosti. Její vedení se musí vyrovnat s nepříznivou zprávou jednoho analytika, který jako první odhalil, že několikaletý burzovní mejdan se chýlí ke svému konci. Manažeři musí rychle najít skulinu z bezvýchodné situace a je celkem jasné, že udělají cokoliv, aby ztráty sčítal někdo jiný. Lidská rovina, jak se vypořádat se ztrátou dosavadních jistot a strachem z odpovědnosti za selhání, je stejně zajímavá jako rovina společensko-kritická (šokující výše manažerských platů a dalších bonusů, cynická pragmatičnost těch, co jsou ochotni prodávat "cenné" papíry s nulovou hodnotou). Film se vrací k samotnému počátku hospodářské krize v roce 2008 a ukazuje poslední hodiny předtím, než nastal masový výprodej a panika na burze. Margin Call nepodává nové téma, ale pracuje s ním civilně, přesvědčivě a účinně. Celkový dojem: 90 %. (01.09.2015)